K ranní kávě: Lišák Dynek

„Nejnovější výzkumy ukazují, že děti, vychovávané v kontaktu se psy, jsou podstatně méně ohroženy běžnými alergiemi. K tomuto závěru dospěli američtí vědci, kteří sedm let sledovali 500 dětí ve věku od narození do sedmi let...“

Milovaný Dynekarchiv

Pes mé dcery měl svoje místo v pelíšku u dveří dětského pokoje. „Dovnitř nesmí ani vkročit!“, upozornila mne dcera, když jsem k nim na pár dní přijela. „Chudák pes,“ pomyslela jsem si.

V noci jsem nemohla usnout. Po špičkách, abych malého nevzbudila, jsem se plížila do koupelny pro sklenici vody. Otevřenými dveřmi jsem viděla, jak zlatavé světélko noční lampy dopadá na blonďatou hlavičku, kontrastující s černýma chlupatýma ušima, trčícíma z pod peřiny ve vnoučkově náruči. Oba spali jako zabití.

„Co je,“ vykoukla dcera z ložnice .
„Pojď,“ přitiskla jsem si prst na pusu. „Něco ti ukážu.“ Za ruku jsem ji vedla do dětského pokoje. „Jak to,“ zkoprněla jsem, když se z psího pelíšku přede dveřmi pokoje ozývalo hlasité oddychování. „Vždyť ještě před minutou ...“

„Jako andílek, viď“, rozněžnila se dcera nad postýlkou malého. „Celá já!“ Zívla a zmizela ve dveřích ložnice.

S rukou na klice jsem se nečekaně otočila na spícího psa. Jedno oko nestihl zavřít.

„Ty lišáku,“ dřepla sem si k němu. „Mne jsi teda neoblafl.“ Aniž přestal pochrupávat, usmál se na mne celou tlamičkou a bleskově mi olízl ruku.

Ukázka z knížky