K ranní kávě: Křeč v ruce

Když někdo řekne že je chudý nebo z chudých poměrů, hned zpozorním. Když při tom drží v ruce cigaretu, koušu se do jazyka. Když ale v druhé ruce ještě drží pivo, je po sebeovládání...

zdroj Moda.cz

V mžiku jsem schopna mu spočítat, kolik prokouří za rok, za deset let a jdu dokonce tak daleko, že mu to spočítám od chvíle, kdy si zapálil první cigaretu. Při vykouření jedné krabičky cigaret denně (před zdražením) je to patnáct set za měsíc, osmnáct tisíc za rok, sto osmdesát tisíc korun za deset let.

Při dvou krabičkách denně jsem na koni, protože částka se dá lépe přirovnat k slušnému autu, bytu, či luxusním dovoleným.

No a když zjistím, že někdo kouří třeba půl století, tak, přestože mi matematika byla odjakživa odporná, to jsem úplně ve svém živlu.

Do extrému jsem schopna zajít je-li to navíc rybář – tomu ještě připočítám bídnou stovku za každou hodinu, strávenou bez užitku u vody. To je údiv nad vyřčenou cifrou!

Navíc tihle lidé, protože se jim při tomto způsobu života financí zákonitě nedostává, jsou většinou skrblíci. Poznáte je ihned, mají-li něco zaplatit.

V tu chvíli jakoby dostali křeč do ruky i do obličeje. Vám ale vadí hlavně ta křeč v ruce. Otrlí jedinci vydrží, slabí zahanbeně zaplatí za skrblíka.

Jedna moje bývalá spolupracovnice byla pravý opak. Když stavěli dům, a opravdu žili, jak se říká,  z ruky do úst, nejenže jsme nikdy od ní neslyšeli, že nemá peníze, ale kdykoliv se vybíralo na dárek pro nějakého oslavence, byla první kdo částku položil na stůl.

Jiná moje známá (dala by se zařadit do střední vrstvy obyvatel), odmítla přispět pěti sty korunami na dárek pro svoji nadřízenou. Řekla, že je to hodně a drobný dárek, podle své představy, jí koupila sama. U svých dvaceti spolupracovnic si to pěkně polepila!

Inu, každý jsme jiný. A o tom ten život je.