K ranní kávě: Kořeny a moje zvěř

Až přijde můj čas, přeji si ležet se všemi svými zvířátky v naší zahradě pod javorem  Odpočívá tam už kočka Křivulka a  pes Bertík I. Později tam přibude Bertík II., kočky Tereza, Matýsek a Černoušek i adoptivní kočičí sourozenci Rezek a Mourinka.

Bertíkarchiv Každý člověk má někde svoje kořeny, i když je třeba nepociťuje. Já ty svoje  mám na své chalupě, právě pod tím javorem.

Cítím je ve vlhké zemi provoněné trouchnivějícím listím, jejíž kořeněná vůně mě provází všude. Dotýkám se jimi svých prapředků  i budoucích pokolení.

K té rodné hroudě mě to táhne čím dál více. Nejen  z dovolenkových pobytů, ale i z městského bytu, kam se občas uchýlím.

Moje srdce bije pro tento kousek země a u něho, doufám, i dobije. Kdyby někdo potom chtěl to moje srdce někam přenést, tak by ho nejspíš nenašel. Dočista jsem ho rozdala.

Jenže ono to lidské srdce je nějaké zázračné. Vejde se prý do něho celý svět i s osudy jeho obyvatel. A čím víc lásky prý člověk dává, tím je jeho srdce větší.

Nejspíš tohle všechno vědí moje zvířátka. Sotva totiž ráno vstanu, zahrnou mě takovou láskou, až se z ní zalykám.

A já jim na oplátku každému vyprávím  jak jsem ráda, že je mám a jak se o ně budu starat  až do smrti nejdelší. A ona by mě potom za to samou láskou „sežrala“.

Ať mi potom někdo řekne, že nám zvířata nerozumí!

Ukázka z http://libusecihakova.blog.idnes.cz/clanok.asp?cl=73416&bk=50230