K ranní kávě: Když nejde o život ...

„Prokristapána, kde ten kluk zase je,“  lítala jsem od okna k oknu. „Venku tma, já ho snad přerazím.“

kresba Marcela Weissová

„Podívám se po něm,“ řekl muž a vzal si kabát.

„Pacholek jeden,“  ulevuji si. „A to měl domácí vězení za to koukání dalekohledem k sousedce do ložnice.“

Zadrnčel zvonek. Když jsem dveře otevřela, zděšeně jsem couvla. Přede mnou stála koule bláta, ze které svítily oči a perličky zubů.

„Že se nestydíš,“ spustila jsem, když jsem se vzpamatovala. „Nová teplákovka.“ Rázně jsem kluka popadla a postavila do vany. „Co jste, proboha, vyváděli?“ Štítivě z něho odlepuji kusy bláta.

„Váleli sudy,“ řekl jako kdyby se nechumelilo.

„V takovémhle blátě?“, drhla jsem kluka hlava nehlava.

„Nó, to ti byla legrace.“

Studená sprcha zasyčela. Kluk ani nemrkl.

„No bože, teplákovka,“ pronesl pohrdavě. „Ale s Milanem se zrovna chystali jít k fotografovi! Měl  na sobě sametový oblek a ...“

„A to se zřídil jako ty?“,  zděsila jsem se. 

„Nojo, ještě hůř. Vůbec nebyl k poznání.“

Setřel si mýdlo z oči a usmál se na mne. Můj zlostný a jeho bezstarostný pohled na sebe narazily. Bezelstný pohled dětských očí začal pomaloučku obrušovat ostny mé zlosti a najednou se dvojhlasý smích rozprskl o vanu.

„No vidíš, maminko,“ řekl, když jsme se dost vysmáli. „Babička pořád říká, že když nejde o život, tak jde o...“

„No tak,“ rázně jsem mu zakryla pusu žínkou. „Takhle se přece nemluví.“

„Nemluví,“ ozval se mi za zády manžel. „Ale pravdu má i babička s tím starým příslovím.“

Ukázka z "Iniskrétnosti"   http://libusecihakova.blog.idnes.cz/c/72432/Indiskretnosti.html#t2