K ranní kávě: Frajerky

Herečka Gabriela Vránová je  ve svém věku pořád moc hezká, elegantní a sympatická dáma. Neříkám to  proto, že je to známá mého přítele ze studenských let. Ani proto, že na autogramiádě mé první knížky Indiskrétnosti...

foto L.Vrabec která byla součástí derniéry  výstavy obrazů pražské malířky Zdeňky Burgetové v Galerii Vysočina, udělala kulturní program, na jaký  se na malém městě nezapomíná.

Gábinka přijela se svým manželem, profesorem matematiky Jiřím Kepkou, a moc jim to spolu slušelo.

Měla na sobě tmavě modrý kalhotový kostýmek s veliký bílým límcem a přes něj  jemně vzorovanou dlouhou šálu v barvách oblečení.

I paní Zdeňka, která mi knížku Indiskrétosti ilustrovala,  byla na akci oblečená jako ze škatulky. Černý kostýmek s dlouhou sukní, s rukávy saka lemovanými stejnou látkou jako  halenka s drobným vzorem.

Já se  na sebe zlobila, co se oblečení týče. Říkala jsem si - knížečka je skromná, tak jakápak paráda.

Copak, šedý kostýmek, přivezený ze Švýcarska, byl hezký, slušel mi, jenže mi slušel už hodně dlouho. Tak jsem ho trochu chtěla osvěžit a uvázala si kolem krku šátek tak, že bych se na něm mohla klidně i oběsit.

Účastníci v sále byli přítomnými kulturními velikány tak vtaženi do děje, že můj „vylepšený“ model snad ani nevnímali.

Když ty dvě začaly dvojhlasně zpívat moravské písničky, strhly sebou všechny přítomné. A když v tom předvánočním čase paní Burgetová popřála všem hodně lásky, která je nejdůležitější na světě, atmosféra v sále lidsky zteplala, hladila duši, a my si tam vzájemně připadali najednou blízcí, krásní a šťastní, že se domů nikomu nechtělo.

Děkuji vám, milé Gábinko Vránová a Zdeničko Burgetová, za nezapomenutelné chvíle s vámi. Vzpomínky tak hřejí u srdce. Opatrujte se. L. Č. napsáno pro Moda.cz    

Indiskrétnosti:  ilistrace Zdeňka Burgetová

                         Slovo úvodem František Nepil:

Nic bych za to nedal, že se Libuše Čiháková - ve chvíli, kdy se nikdo nedívá - tajně mění v modřinku a v této podobě pak vymete kdejaký kout. Ale spíš tomu tak není, protože jako modřinka by mela příliš úzce vymezené území (tuším, že asi tak dvacet arů) a to by jí bylo málo, to by jí nestačilo. Nemluvě o tom. ze v této podobě by se nedostávala snadno do lidských příbytků. Takže je to spíš tak, že její osobní dědičný hřích dostal už při jejím narození podobu pozorných, ba hodně zvědavých očí, které bdí i když má zavřená víčka.

Za generace mých rodičů byl spisovatel či autor knížky někým, kdo se svými čtenáři pomyslně usedal na lavičku ve stínu lípy a vyprávěl jim, dokud slunce nezapadlo nebo dokud jim noc nedala sbohem.

Dnešní čtenáři jsou přemrštěně činní. Příběhy svých autorů nejsou s to klidně poslouchat ve stínu lípy. Vyslechnou je v pospěchu, přešlapujíce netrpělivě při náhodném setkání na rohu ulice, nebo sice vsedě, ale při jízdě autobusem či vlakem.

Libuše Čiháková respektuje tyto přeměny doby a píše své příběhy, vyprávěnky, povídky i zamyšlení jakoby na míru pro taková setkání na rohu ulice či při jízdě autobusem. Budu ovšem poetičtější a řeknu, že jsou to vyprávění na krátká setkání přítelkyň u studny. Jako by se ještě chodívalo s vědrem pro vodu, jako by tedy ještě nebyl vodovod.

Ačkoli je podobnější pravdě, že si na takovéto doby vůbec nepamatuje, zdá se mi, že jsem jí \i studny s tím vědrem vídal. Neboť se jí nevyhýbalo nic, co ostatním: radůstky ani bolístky, starosti ani potěšení, štěstí ani beznaděje.

Moje letitá zkušenost samozřejmě bere na vědomí, že ctižádostí každého autora je napsat něco, co ještě nikdo nenapsal a nepopsal. Něco, co nikdo jiný neprožil.

Táž zkušenost mě vsak naučila, že vlastně skoro všichni prožívají totéž: stejné radůstky i bolístky, starosti, štěstí a beznaděje. A když je u svého autora objeví, berou ho za svého. Stane se jejich.

Přeji Libuši Čihákové a její knížce, aby je tento osud potkával.

František Nepil