K nedělní kávě: Nedělejte ze mně blbce

„Mám nápad,“ řekl mi  tehdy manžel s atlasem v ruce. „Když jsme se konečně otevřeli světu, tak bychom mohli na dovolenou do...“ „Do prčic,“ vytrhuji ho z dálek vonících cypřiši a eukalypty...

archiv

„Tak pojeďme alespoň do Bulharska. Od podniku je to levné a...“ Nedořekl, neměl šanci. 

„To teda ne!“ Zvýšená hladina adrenalinu v krvi mi vhání červeň do tváře a před očima se mi začíná promítat film z předešlé dovolené v Bulharsku...

Albena. Bílé výstavné město na břehu Černého moře, které vypadá z ptačí perspektivy jako velká bílá lastura. Po přistání na zem je to horší. Po zemi se válejí papíry, slupky od banánů, přeplněné popelnice (jako doma). Přistavený autobus je snad předválečný a několikaminutová jízda v něm z nás nadobro vytlouká dojmy z romantického letu.

„Razcvětaly jabloni i grúši...“, prozpěvuje si řidič Kaťušu a my skučíme bolestí při nájezdech na krátery v silnici. Když řidič zabrzdí, přesypeme se jako písek v hodinách. On radostně vyskakuje a děkuje nebesům za déšť, který se náhle spustil.

„Nám prší na dovolenou, a on se, vůl, raduje,“ konstatuje suše soused a kalíškem od termosky si zamačkává bouli na čele.

„Neztratil jsi peněženku?“, vzpamatovávám se. Manželovo přehrabávání v kapsách dopadlo tentokrát dobře. „Ale stejně si dej pozor. Víš kolik jsi jich už ztratil,“ dodávám zcela zbytečně.

Obtěžkáni zavazadly docházíme k ubytovacím vilkám. (Vilky? No budiž). Konečně. Rozrážím dveře a s pusou dokořán zůstávám civět na prahu pokoje. Rozházené postele, přetékající odpadkový koš, všude na prst prachu. S ucpaným nosem běžím otevřít okno a teprve potom vydechnu:

„Bordel! Vidíš to?“

Nevidí. Spokojeně oddychuje na zmuchlané posteli jako kojenec. „Cípísek!“, kopnu do tlejících odpadků. „To snad není pravda!“

„Co, písek? Jaký písek?“, vyskakuje manžel a když vidí můj rozlícený obličej, probere se úplně. „No jo. Máš pravdu. Trochu prachu tady je.“

„Trochu prachu?“ To tedy přehnal. S odpadkovým košem v ruce, v očích bodáky, beru útokem recepci. Přidávají se další a další hosté, v poklusu si sdělujeme hrůzné nálezy. Recepční hledí unyle před sebe, moje kulometná sdělení bere jako bzučícího ováda a nakonec s klidem Angličana utrousí: „Ňama.“

„Uklizečka není,“ překládá zcela zbytečně soused.

„Tak to tedy ne!“, prásknu odpadkovým košem mezi suvenýry. „Když je binec, bude i uklizečka. I kdybych měla zavolat policii!“ To jsem přehnala, leknu se. Nepřehnala. Naopak. Svalnatý recepční je hned plný života, telefonuje na všechny strany a za chvíli uklizečky nastupují.

Na pokoji najdu manžela, jak zasněně hledí z okna. „Příroda je zázrak. Vidíš tu krásu, děvče?“

„Nevidím!“, odseknu prudce. Přesto ale jdu k oknu. Jantar, tyrkys, ametyst. To všechno se vzdouvá, s hukotem přelévá a mizí v nekonečnu. A nad tím vším šmolková obloha a žhavé slunce .

„Já přízemní duše,“ hluboce se zastydím. „Co je trocha nepořádku proti zázrakům přírody?“

A ve vodě? Tam už je všechno odpuštěno. Hebké vlny se obtáčejí kolem těla, laskají, houpají ve své náruči, chlácholí a když je člověk skoro ukonejšen, překulí se zrádně přes hlavu a neuvěřitelnou silou táhnou do moře. A tak střídavě padáme do teplého písku, do vln a nakonec večer, světe div se, do čistě povlečených postelí. Ta slast.

Současně však, se zhasnutím lampy, cítím kousanec do nohy. Vyskakuji a vyděšené zírám na podivně zarudlé místo. Ale nikde nic. S dalším zhasnutím přichází další kousanec a je mi jasné, že pokud chci usnout, tak jedině při světle.

„Co je?“, diví se ráno manžel, když s běsem v očích vyrážím k recepci.

„Hele“, ukazuji sousedům poštípané nohy. Zarudlá místa na jejich tělech však hovoří jasně.

„Štěnice?“ Recepční se křižuje, svolává všechny svaté, pohoršeně mává rukama. Nakonec mávneme rukou i my. Je to snad nad jejich možnosti. A spát se dá konečně i při rozsvícených lampách.

Ach moře! Bílé a černé, drsné i něžné . . .

„Mám hlad,“ oznámí mi manžel z teplého písku s očima slastně zavřenýma.

Jen barbar může v této chvíli myslet na jídlo. Popadnu tašku a vydávám se za nákupem. Pláž lemuje nespočet stánků s ovocem, zeleninou, klobásami, smaženými rybami, vonícím pečivem. Ale má to jeden háček. V době, kdy u nás stojí rajská jablíčka 5 Kčs, platím za ně v Bohem obdařené zemi, kde zelenina i ovoce rostou snad i na plaňkách plotů, tři a půl leva (jedno leva bylo 10 Kč). Broskve a meruňky, ty mají přímo astronomické ceny. Za smaženou rybu si říká osmahlý kulturista takovou sumu, jako kdyby ji zrovna teď, jen a jen pro mne, s harpunou v ruce, právě ulovil.

Po cestě z pláže se zastavujeme na zmrzlině. Platím, čekám na vrácení, ale prodavač nic. Vysvětluji, ukazuji na prstech, ale zase nic.

„Policii na vás!“, vzdávám to. Ale co to? Prodavač mi najednou rozumí, vrací peníze a ještě se na mne usměje. "Aha, tak takhle na vás!"

„Kvůli pár halířům,“ cedí manžel mezi zuby a celou tu dobu dělá, že mě v životě neviděl.

„Nejde ani tak o ty tři koruny, ale blbce ze sebe dělat nenechám!“

Druhý den se řadíme u stánku do fronty na koňak „Sluneční břeh“. Cenu znám, připravuji si peníze, ale prodavač chce za láhev jednou tolik co ve městě.

„Ber to a dem!“, zasyčí manžel, když vidí, že se nadechuji.

„Tak to teda ne!“ Ale prodavač mi tentokrát nejen nerozumí, ale dokonce dělá, že mě nevidí a neslyší. Teprve když přivleču bránícího se policistu, plácne se osvíceně do čela. Škrtá v papírech, nevěřícně kroutí hlavou, vrací lidem peníze, dokonce se na mne usmívá. Odcházím, až když doprodá poslední láhev. Provází mě pohledem, který by vraždil.

„Co kdybychom si zajeli naposledy do Baltčíku?“, navrhuji nadšeně manželovi. „Mohli bychom tam...“
„Nechat poslední peníze,“ dodává lakonicky manžel a vůbec netuší, co přivolal„

Dvakrát Baltčík,“ říkám ráno u pokladny autobusu. Usmívám se, prodavačka se usmívá taky, ale k vrácení peněz se nemá. Trpělivě jí vysvětluji, kolik mi má vrátit, ukazuji na prstech, píši sumu na papír, ale zase nic. Až když řeknu zaklínací formuli "policie", hází peníze k mým nohám. Manžel opět dělá, že mě v životě neviděl a v autobuse zarytě mlčí.

„Hlídej si peněženku,“ radím setrvačně a bedlivě střežím svoji kabelku.

Baltčík, malebné královské letovisko na břehu moře, plné kvetoucích květin, mi na chvilku dává zapomenout na zlotřilé prodavače. Poslední nákupy děláme už v dobré pohodě.
„Ještě dvě sponky do vlasů,“ říkám prodavačce u stánku. Platím, ukládám peněženku do kabelky na rameni, v tom se zarazím. Sponka je jen jedna. Žádám si ještě tu druhou, sáhnu znovu do kabelky, ale ouha. Peněženka je pryč. Pečlivě znovu a znovu prohledávám kabelku, ale marně. Zmizela a zloděj taky.

„Kolik jsi v ní měla?“, ptá se manžel, když vidí, že se hrabu v kabelce jako veverka a nemíním přestat.

„Padesát leva, naši pětistovku, zpáteční lístky do Albeny ...!“ Nakonec se zcela žensky rozpláču. „Jak se mi to jen mohlo stát? Jsem přece tak opatrná. Ještě nikdy...“

„Buď ráda, že nám nechali alespoň doklady,“ přeruší moje lamentování manžel. „To bychom si teprve užili.“

„V cizí zemi, v cizím městě, bez jediné koruny v kapse,“ nejsem k utišení. „Kdybych alespoň našla prázdnou peněženku,“ běduji a s nadějí obíhám popelnice. "Měla jsem v ní mušličku pro štěstí od maminky...“

„To máš za to, že jsi z těch chudáků domorodců ždímala nazpátky každý halíř. Teď si to vybrali najednou.“ Nahromaděný vztek explodoval.

"Blbce ze sebe dělat nenechám!", zaječím a při pohledu na prodavačku ve stánku je mi jasné, že ze mne se svým komplicem právě před chvílí udělali blbce kardinálního.

Ukázka z Indiskrétností r.v. 1994

předmuva František Nepil

ilustrace Zdeňka Burgetová

i