K nedělní kávě: Naštěstí

Vždycky mne zlobilo, když děti házely do krbu kdejaké odpadky. Ale opravdu se rozzlobím, až když tam hodí kelímek od jogurtu, plastovou láhev, igelitový pytlík...

archiv

„Copak si nejste schopny zapamatovat, že pálením kdejakého svinstva ničíte vzduch sobě i ostatním? Natlučte si už konečně do hlavy, že plasty do ohně nepatří!!!"

Přestože všichni vědí, že u mě se odpad třídí a kuchyňský odpad se dává na kompost, buď ze zvyku, či z roztržitosti,  to udělají znovu.

Dnes je tu mám na chalupě zase. Dávám se do vaření jejich oblíbené roštěné. Co ale s igelitovým sáčkem od masa? Umýt ho, usušit a dát potom mezi plast? Ale houby! Maso už potřebuje podlít a pro jednou se nic nestane a tak - šup s ním do ohně. Nestačím se však ani narovnat.

„Babi,“ prstíček pětiletého vnoučka se kymácí se strany na stranu. „Igelity do ohně nepatří! Raději bych se neviděla.

„Víš, chlapečku,“ pokouším se zachránit situaci, „popelnice tu nemáme a s odpadky pojedu až za tři dny. Do té doby by tu ten špinavý sáček...“

Naštěstí zvenku uslyšel, že děti daly gól a rozběhl se za nimi. Naštěstí. Protože ten můj argument byl opravdu chabý.

z připravované knihy Moje zvěř a já