Já před televizní kamerou

Přišel mi dopis a já čtu: „Vaše povídka Děda Myška se nám zalíbila a tak jsme se rozhodli ji zařadit do bakalářských příběhů s námětem „Jak jsem našel poklad". Těšíme se na vaši návštěvu... „To budu muset jet do televize?", dopis se mi roztančil v ruce. „Ale to nic není," zasmál se muž. „Představí tě, vytáhneš míček z osudí, zatáhneš ho za uši, řekneš číslo a je to." „Tak to tedy ne! Nikam nepojedu!", řeknu odhodlaně. „Že já to kdy do té televize posílala!", málem jsem se rozbrečela....

Foto herce Františka Filipovského v povídce "Děda Myška"foto zasláno Českou televizí v r.1987 Když jsem příběh pro televizní Bakaláře psala, šila jsem každičký detail hlavní postavy na herce ND Františka Filipovského. Byla to ode mne tak trochu opovážlivost, jenže mně se s tou představou postava dědy Myšky dobře tvořila. A v tom smyslu jsem taky do televize odepsala: Když Filipovský vezme Myšku, přijedu. Nevezme, nepřijedu. Nepředpokládala jsem, že by mistr vzal roli napsanou debutantkou.

Pár dní nato se mi ale v ruce roztančil další dopis. „Dostavte se do Ostravského televizního studia 26. listopadu v 17 hod..." „Co zase je?", řekl muž, když viděl, že blednu. „Filipovský vzal Myšku, mám přijet, přímý přenos, budu zvracet..." „Ježíš," rozběhl se pro umyvadlo. Když si dopis potom přečetl, řekl. „Tak to teda bude fuška." A byla. Ještě dnes jdou na mne mdloby, když si na vše vzpomenu.

„Prosím - zkouška," shání nás dohromady režisér v televizním studiu. Člověk by nevěřil, kolik se do malé místnost vejde přístrojů a lidí. Třicet. Nás u stolu bylo pět. Tři autoři příběhů, herec Stanislav Šárský, dramaturgynině Libuše Pospíšilová a moderátor. Zbytek personál. Světla bila do očí, mikrofony ze všech stran, překřiko­vání a nakonec: „Ticho, jedeme!"

„Vy se celá klepete," řekl mi Šárský a uhladil si účes. Já nervozně cupuji kapesník a je mi šumafuk jak vypadám. Jen to mít už, proboha, za sebou! Dramaturgyně Libuše Pospíšilová neúnavně peskuje moderátora, kterému se ne a ne podařit správně seřadit všechny tituly kolem jejího jména. A to už začíná vyprávět autor prvního příběhu kdy a za jakých okolností našel svůj poklad, pak druhý a když dojde na mne, moderátor dle naší přísně dojednané úmluvy řekne: „A teď mezi námi vítáme paní Libuši Čihákovou, která k nám přijela z Poličky, rodiště hudebního skladatele B Martinů. Její příběh Děda Myška, který se jí mimochodem moc povedl, je příběhem ze života a my jsme přesvědčeni, že získá jednu z hlavních cen za rok 1986. "

„Tak to by šlo," řeknu si a pookřeji. Tohle zvládnu i v přímém přenosu.
„Konec zkoušky!", vrací mne režisér Václav Mudra zpět do tvrdé reality „Ještě důležitou technickou připomínku! Kdyby vám náhodou míček při losování vypadl z ruky, nesmíte ho pustit z očí! Musíte ho najít, i kdyby se zakutálel třeba pod stůl nebo pod kameru! Musíte pro něj vlézt a kamera vás musí sledovat. Jde o regulérnost losování!" Při představě, že bych se v úzké sukni a na jehlových podpatcích měla plazit po zemi před kamerou, mi zdřevěněly ruce.

„Připravte se a nezapomeňte, že je to živé vysílání! Všichni pohled na monitor a jedeme! Zlomte vaz". Kamery se rozvrčely, světla zesílila a já zeslábla k padnutí.

„Vážení televizní diváci," ševelí jakoby z veliké dálky hlas moderátora, „začíná další kolo bakalářských příběhů a já vítám všechny naše hosty." První autor vypráví o svém pokladu, pak povídá druhý a nakonec slyším: „Vítám paní Libuši Čihákovou, která k nám přijela z rodiště hudebního skladatele Bohuslava Martinů..." Výmluvným pohledem moderátorovi naznačuji ať dělá, ať už to mám za sebou. Místo toho se na mne hezky usměje a se šibalskými ohníčky v očích řekne: „Povězte nám, paní Čiháková, je váš příběh smyšlený a nebo děda Myška opravdu žil?"

Ledové kleště mi sevřely hrdlo. Postavy kolem mizí v mlze. Kamera najíždí na detail. Z dálky jako bych slyšela skomíravý hlas, tak málo podobný mému: „Děda Myška žil, ale už nežije." Na víc jsem se nezmohla. Kameraman vyprskne, osvětlovači se dusí smíchy, jediný moderátor zachoval profesionální tvář. „Děkuji paní Čihákové za návštěvu i hezký příběh a přejeme jí v literární činnosti mnoho dalších úspěchů." Naše oči se na okamžik setkaly. V tu chvíli bych ho zabila. Jenže nebýt jeho podvodu, tak by se miliony diváků nedozvědělo, že "děda Myška žil, ale u ž nežuje". Propadám se do úlevné mlhy.

„A teď přistoupíme k losování," doléhá ke mně. Losování! Hrkne ve mně jako v pendlovkách. Skoro jsem na to zapomněla! Buben se roztáčí, moje ruka znovu tuhne. Andělíčku, pomoz! Přímý přenos! Miliony diváků! Ruka zázrakem oživne, já vytahuji míček a slyším se říkat číslo sedm. A najednou je tréma pryč, usmívám se a stačím při tom ještě koketně mrknout do kamery. Ani nevíte kolika známým jsem slíbila, že na ně do kamery mrknu. Ale jediný, kterému můj úsměv tu chvíli patřil, byl můj tříletý vnouček. Můj miláček, moje sluníčko, můj celý svět.  Pozitivní noviny.cz  

Více na www.3lipy.wz.cz

http://www.pozitivni-noviny.cz/cz/clanek-2007070043