Indiskrétnosti

Jak vznikla moje prvotina? Články, které vyšly po různých časopisech, rozhlase a televizi- Bakalaří, jsem poskládala do knížky a bylo. Byla tištěna ještě postaru-knihtiskem(horkou sazbou), tiskárna už neexistuje, takže matriice se nedochovaly. Proto pár výtisků, které vlastním, opatruji jak oko v hlavě.   

Kniha Indiskrétnosti vyšla v roce 1994
Ilustrace Zdeňka Burgetová

Slovo úvodem

Nic bych za to nedal, že se Libuše Čiháková - ve chvíli, kdy se nikdo nedívá - tajně mění v modřinku a v této podobě pak vymete kdejaký kout. Ale spíš tomu tak není, protože jako modřinka by mela příliš úzce vymezené území (tuším, že asi tak dvacet arů) a to by jí bylo málo, to by jí nestačilo. Nemluvě o tom. ze v této podobě by se nedostávala snadno do lidských příbytků. Takže je to spíš tak, že její osobní dědičný hřích dostal už při jejím narození podobu pozorných, ba hodně zvědavých očí, které bdí i když má zavřená víčka.

Za generace mých rodičů byl spisovatel či autor knížky někým, kdo se svými čtenáři pomyslně usedal na lavičku ve stínu lípy a vyprávěl jim, dokud slunce nezapadlo nebo dokud jim noc nedala sbohem.

Dnešní čtenáři jsou přemrštěně činní. Příběhy svých autorů nejsou s to klidně poslouchat ve stínu lípy. Vyslechnou je v pospěchu, přešlapujíce netrpělivě při náhodném setkání na rohu ulice, nebo sice vsedě, ale při jízdě autobusem či vlakem.

Libuše Čiháková respektuje tyto přeměny doby a píše své příběhy, vyprávěnky, povídky i zamyšlení jakoby na míru pro taková setkání na rohu ulice či při jízdě autobusem. Budu ovšem poetičtější a řeknu, že jsou to vyprávění na krátká setkání přítelkyň u studny. Jako by se ještě chodívalo s vědrem pro vodu, jako by tedy ještě nebyl vodovod.

Ačkoli je podobnější pravdě, že si na takovéto doby vůbec nepamatuje, zdá se mi, že jsem jí \i studny s tím vědrem vídal. Neboť se jí nevyhýbalo nic, co ostatním: radůstky ani bolístky, starosti ani potěšení, štěstí ani beznaděje.

Moje letitá zkušenost samozřejmě bere na vědomí, že ctižádostí každého autora je napsat něco, co ještě nikdo nenapsal a nepopsal. Něco, co nikdo jiný neprožil.

Táž zkušenost mě vsak naučila, že vlastně skoro všichni prožívají totéž: stejné radůstky i bolístky, starosti, štěstí a beznaděje. A když je u svého autora objeví, berou ho za svého. Stane se jejich.

Přeji Libuši Čihákové a její knížce, aby je tento osud potkával.

František Nepil

.......................................................................................................................................................................

Ukázka z knihy

Jak přijímat dárek

Na jedné z kazet s kouzelným povídáním spisovatele Františka Nepila je rada jak přijímat dárky. Každý sebemenší dárek prý musíme vzít s úctou do ruky, pomalu a láskyplně rozbalovat, přičemž se zanícením v očích říkat: „Copak to asi bude“, nebo „to už se nemohu dočkat co to bude“ a tak. Čím déle rozbalujeme, tím prý lépe. Když po rozbalení dárku objevíte něco co vůbec nepotřebujete, nebo přímo nesnášíte, tak to nemůžete ani mrknutím oka dát najevo. Kdepák! Natož něco říkat. Naopak! Musíme patřičně zdůraznovat a to opakovaně, že právě „tohle“ jsme tolik potřebovali a jásat a jásat a děkovat a děkovat.

Když jsem na první společné Vánoce dostala od manžela šaty ze silonu se skládanou sukní,. nejásala jsem. Nejásala jsem ani další Vánoce, když jsem dostala zelené krimplenové kalhoty a hnědý štípavý světr, Vzpomněla jsem si tehdy na maminku, která se, když jednou objevila pod stromečkem hříbek na látání ponožek a šňuru na prádlo, upřímně rozplakala. Rozplakala jsem se tedy taky.

Ze všeho nejhůř jsem se však zachovala, když mi, jako dárek, kočka přinesla myš. Živou! Jako smyslů zbavená jsem lítala po bytě a řvala, že kočka půjde z baráku, a to hned, nebo že ji, a to nejlépe taky hned, na místě zabiju. Dostalo se mi poučení, že přinesená myš je od kočky největší projevem vděčnosti a já že jsem hysterická Káča.

Proto dnes, když dnes najdu před dveřmi své ložnice výhřad myší, neječím. Zatnu zuby a místo těch chlupatých potvor se snažím vidět dárečky převázané zlatou stužkou. Dokonce, abych dokázala, že už jsem duchovně výš, donutím se kočku za přinesený „dárek“ i pochválit. Dál se asi těžko už dostanu. Zcela určitě totiž vím, že ty chlupaté potvory, před kterými musím neustále