Dokážeme ještě druhým alespoň pomoci plakat? A nelhat prosím!

„Sousedovi od vedle nedávno zemřela žena. Když chlapeček viděl muže plakat, vplížil se na jeho dvorek, vlezl mu na klín a jen tak tam zůstal sedět. Když se ho matka zeptala, co sousedovi řekl, chlapec odpověděl: „Nic, jen jsem mu pomohl brečet."

pro Moda.cz kresba Marcela Weissová

Když mi jeden známý architekt před léty představoval svoji vizi, ve které člověk bude žít v jednom pokoji (buňce), odkud se bude pomocí elektroniky zúčastňovat veškerého dění ve světě, měla jsem ho za podivína.

Když k tomu ale později přidal, že ona buňka bude mobilní, schopná kdykoli opustit svoje místo ve "stavební plástvi " a cestovat po světě, to už jsem ho pomalu považovala za blázna. Blázen ale nebyl.

Kdyby ještě žil, musela bych mu v ledasčem dát za pravdu. Člověk se dnes opravdu uzavírá do počítačem vybavené místnosti, přes internet sleduje filmy, čte knihy, povídá si na chatech, cestuje místem, časem i prostorem, telefonuje přes Skype s možností vidět toho na druhém konci "drátů".

V dřívějších dobách se také často žilo v jedné místnosti. Členové rodiny, někdy dvě generace, spolu na jednom "plácku" jedli, spali, bavili se, učili se tance, povídali si při práci.

Při draní peří se vyprávěly strašidelné historky. Hrálo se divadlo, předčítalo z knih.

Říkáte, že je dnes jiná doba? Lepší doba? Pokrok?

Nemyslím si, že je lepší. Snad máme více jídla, ošacení, potřeb nutných i zbytečných.

Rychleji se přesunujeme z místa na místo, na luxusní cesty, dále však od srdcí svých blízkých.

Méně se společně smějeme, méně si povídáme o prožitých radostech a strastech.

"Jen pozitivně" zní heslo dneška. A tak, abychom druhé nezatěžovali svými starostmi, uzavíráme se do sebe a jsme navenek pozitivní a štastní.

Dokážeme ale ještě pomoci druhým alespoň plakat?      více na  www.3lipy.wz.cz

napsáno pro

http://www.moda.cz/ http://www.moda.sk/