Dobrák a liška

Ještě dnes bych ji přerazila, když si na to vzpomenu.

archiv

Ten rok dostal náš předškoláček k Vánocům vytouženou školní tašku. Radostně ji popadl, ani nevěnoval pozornost lačným pohledům jeho o rok starší sestry. Zato já ano. A protože jsem věděla jak to ta liška podšitá s bráškou umí koulet, vzala jsem malého stranou.

„Honzíku, každý školáček, když nastupuje do školy, má mít novou tašku. Lucinka ji dostala loni. Tak ať tě ani nenapadne, až o ní bude žadonit, si s ní tašku vyměnit!"

Bezelstné oči neuhnuly mému pohledu a dostalo se mi ujištění, že „to teda v žádném, ale žádném případě neudělá.“ Uklidněna jsem děti pustila z dohledu.

Po chvíli se Lucinka objevila ve dveřích. Přestože její tvář nesla stopy slz, vítězoslavně rozzářený obličej hovořil jasně.

Vtrhla jsem do dětského pokoje právě ve chvíli, když si synek skládal školní potřeby do staré odřené tašky. Naše oči se střetly.

Můj rozlobený pohled se v jeho studánkově čistých očích začal omývat, obrušovat a já svoje slova s povzdechem spolkla.

Slzy vzteku a lítosti v mých očích se smísily a já toho malého dobráčka jen objala. Když mi ale zašeptal „ona mě, maminko, ta chudinka na kolenou prosila,“ okamžitě jsem slzy zamáčkla.

„Tak pojď,“ popadla jsem jsem synka za ruku, „jdeme se na tu chudinku podívat.“

Zastihli jsme ji jak v bílé zástěrce, s tvářičkami růžovými jako pivoňky, vyzdobené šibalskými ohníčky v očích, prostírala svému tatínkovi vánočku, na kterou synek zadělal, já ji upletla, a ona po ochutnání prohlásila „nic moc“.

Jako houba nasávala otcova pochvalná slova o šikovné hospodyňce a slastně přivírala oči.

Vyměnili jsme si se synkem pohledy, nasadili tón naši oblíbené písničky „Na Šumavě je dolina“ a za falešného zpěvu se pustili do hory nádobí od večeře.

Ukázka z připravované knihy Moje zvěř, já a ti druzí

Moda.cz