Dítě a deštník

"Duchovní z církví v místech, kde panovalo úmorné sucho a byla ohrožena úroda, vyhlásili hodinu pro modlitby za déšť. Každý si s sebou měl přinést nějaký předmět spjatý s vírou. Devítileté děcko si přineslo deštník...“

L.Č.

Takováto dětská důvěřivost člověka zrovna dojme. Jenže když je takhle důvěřivý dospělý člověk, řekne se o něm přinejmenším, že je naivka.

Před svatbou jsem hrála se svým nastávajícím mužem karty a prohrála všechny peníze, které jsem u sebe měla. Ani na zpáteční cestu domů autobusem mi nezbylo. A tak jsem u něho, ještě jako platonická láska, musela přespat. Až po svatbě se ten ničema přiznal, že tehdy při hraní karet švindloval, protože chtěl, bych u něho zůstala.

Myslíte, že jsem se poučila? Kdepak. Když jsem se svými vnuky začala hrát pro ukrácení chvíle karty, ani ve snu mně nenapadlo, že by mohli podvádět.

Až když jeden z vnoučků vyhrával neustále, začalo mi to být divné. „Ty máš ale neuvěřitelné štěstí,“ zlobila jsem se a odmítala hrát dál.

Až později se mi ti podvodníci přiznali, že fixlovali a nemohli se udržet smíchy nad tím, jak lehké je mne doběhnout.

Kolikrát mne třeba doběhli, když jsem jim telefonovala. Oba vnoučci - bráškové mají totiž podobné hlasy. A tak v domnění, že hovořím s tím, kterého volám, jsem si pěkně popovídala s tím druhým. Ten se mohl utlouct smíchy jak na mně vyzrál.

A tak bych mohla pokračovat do nekonečna. Jenže to by chvilkami moc k smíchu nebylo...

http://www.moda.cz/

http://www.moda.sk/