Deprese je moc zlá nemoc. Nerouhejte se proto prosím.

„Představte si, že si chcete uvařit čaj, a neuvaříte. Držíte v ruce hrníček, cedník, čaj, voda se vaří, a vy nevíte co s věcmi v ruce. Že vyčerpaný ležíte v posteli, tíže a bezmoc vyvolávají až krutou fyzickou bolest, pronikající do morku kostí. Je potřeba jít se vymočit, ale tíhu nelze překonat. Jste zdrcený a jakoby svázaný. Pomočíte se a zůstanete dál ležet. Že posloucháte televizi a máte pocit, že vysílání je v řeči, kterou jste se nenaučili. Slova nedávají smysl. Že každý drobný problém narůstá do obrovitých rozměrů. Že máte mučivé výčitky svědomí a pocity viny, protože nemůžete pracovat, že se k ničemu nehodíte, že o vás nikdo nestojí...“ A nakonec jeden pacient za všechny: „Když mi v takovém stavu někdo řekne ať se vzchopím, nebo že mám mít radost ze života, tak bych mu s chutí rozbil hubu!“

kresba Marcela Weissová

Mezi lidmi převládá názor, že každý kdo navštíví psychiatra či psychologa je blázen, slaboch a měl by se za svoje stavy stydět. A tak se i depresí postižený člověk straní lidí, stahuje se do sebe, svou bolest prožívá sám.

Není tím míněn stav, který mnozí přisuzují splínu, smutku či rozladění, ale vážné onemocnění, proti němuž není nikdo v žádném věku imunní. Nezáleží na vzdělání, věku ani intelektu.

Donedávna se věřilo, že jen děti deprese nemají Mají. Projevuje se však u nich, na rozdíl do dospělých, spíše příznaky tělesnými (bolesti hlavy, břicha). U dospělých se deprese hlásí pocity beznaděje, zoufalství, obrovskou únavou, nesoustředěností, ztrátou energie a vůle.

Postižený nemá z ničeho radost, je smutný, sklíčený, zdá se mu, že ho všichni opustili, nikdo mu nerozumí, odmítá společnost, nemá zájem o sex, vyhledává samotu, špatně se koncentruje, má výčitky svědomí a pocity viny.

Co je to ale za „nemocného“ který je někdy i zlý, agresivní? A právě agrese, tak jako propady do hluboké letargie, jsou neodmyslitelnou součástí této nemoci.

Nemocného mnohdy opouští partner, děti, zůstává sám se stravující nemocí. Nepochopený, opuštěný, neschopný jakékoliv práce, s pocitem, že je všem jen překážkou nemocného mnohdy dohání k alkoholu, od něhož je k sebevraždě už jen krůček.

Pokud v tomto směru nenastane osvěta, budou nám odcházet ze života lidé, kterým by odborná pomoc a podaná ruka nejbližších mohla zachránit život.

Nikdo z nás totiž neví, jaké geny v sobě nosí a co se v nich ukrývá.