Dárek nejmilejší

Každý to dobře ví, že i ten nejmenší dáreček z lásky je nejmilejší: přijde-li k ztracení, nikdy potom není stříbrem ani zlatem k nahražení. Ladislav Čelakovský

archiv

Vánoce. Obchody praskají ve švech. Lidé kupují dárky, někdy luxusní, zbytečné, s cílem co nejrychleji zaplácnout svědomí a mít starost z krku. Shon, spěch, nervozita. A někde pod tím mumrajem se krčí boží rodinka v chlévě s Jezulátkem na seně a nechápe...

Před více jak dvaceti lety jsme na rozestavěné chalupě neměli víc než prkna, kladivo, hřebíky a úvěr v bance. A mě ani nenapadlo stěžovat si na cokoliv, natož že nemám přenosné skládací schůdky. Jak moc mě proto překvapilo, když mi tehdy patnáctiletý synek přinesl vlastnoručně udělanou stoličku. Byla drsná a voněla dřevem...

Dcerka zase se slovy „aby ses nemusela pořád ohýbat a máchat si ruce" mi jednou strčila do ruky novotou zářící kbelík s mopem. Věděla, že mám kočky a psa a že ty teda něco naťapou! Jakou mi tenkrát ta moje holka udělala radost!

Ne snad tím uklízecím nářadím, stálo tenkrát pár korun a mohla jsem si ho koupit sama, kdybych věděla, že je na trhu. Ale tím, že si na mámu a její umáchané ruce vzpomněla. A když mě potom její malý hošíček popadl kolem krku a zašišlal „mám Líbusku móóc lááád," mé štěstí nebralo konce.

Takovéto dárečky, které se nedají převázat mašličkou, patří většinou k dárkům nejmilejším. Všem přeji, abyste takový dárek dostali. A taky abyste jej uměli i dát. A to nejen o Vánocích.         Přítelkyně.cz