Blbec

Už Jan Werich říkal, že nejhorší srážka je s blbcem. A měl pravdu. Opět jsem se o tom nedávno přesvědčila.

Libuše Čiháková

To když jsem se snažila synovi známých, po jeho opakovaných výčitkách rodičům „že od nich dostal jen čtyři holé stěny“, vysvětlit, že za ty „holé stěny“ (což je v tomto případě půlka baráčku) lidé ve městech platí statisíce až miliony korun. „A to nemluvím o tom,“ vysvětlovala jsem mu, „kolik ušetříš, když bydlíš s rodiči v jednom domě.“

„Vždyť si elektriku platím,“ přerušil mne.

„No, ale to je všechno co si platíš!“, už mne štval. „Víš například, kolik dnes stojí metr krychlový vody?“

„No,“ zamyslel se světácky, „dřív stála voda pár haléřů, dneska může stát tak pět korun.“

„Ty vole“, neudržela jsem se. „Voda stojí někde až sedmdesát korun! A ty ji máš, i do bazénu, zadarmo ze studny rodičů!“

Vůl začal koukat, jako když ho někdo praští mezi oči.

„A víš ty vůbec, kolik lidé platí ve městech za teplo?“ Nic. Jako kdyby ani nevěděl co to teplo je. „Do něj, dokud je tvrdej!“, ponoukalo mne moje druhé já. „Je to blb, tak ať se mu v té makovci konečně rozsvítí.“ „Teplo je topení,“ upřesnila jsem otázku. „A za to se v panelákových bytech platí až patnáct set korun měsíčně. A pokud já vím, tak tví rodiče v kotli, který máte pro obě rodiny společný, nejenže topí dřevem z vlastního lesa, takže to máš zadarmo, ale dokonce i bez práce, protože to všechno odedřou vaši.“ Teď jsem si jeho údiv doslova vychutnávala. Byl v šoku. „Takže počítejme,“ nenechala jsem ho vzpamatovat. „Úspora za vodu, úspora za topení a znásobit to dvanácti měsíci snad umíš!“

Neuměl. Druhý den mlel to samé. Celé to moje povídání bylo k ničemu. Blbec prostě zůstane blbcem.                                                      www.moda.cz

Ukazká z připravované knihy Moje zvěř a já