A zase jsou tu Vánoce a rozjímání...

"Kdybys měl možnost někomu naposledy zavolat, kdo by to byl a co bys mu řekl?", slyším z rádia hlas Petra Novotného. Vzápětí dodává: "Tak proč to neuděláš?"

zdroj domácí archiv

Venku chumelí, vůně cukroví provoňuje byt a připomíná blížíci se Vánoce. Tedy příhodná otázka. Kdo by to ale byl? Dlouho přemýšlet nemusím. Zavolala bych určitě moji zlaté mámě. Francouzska, v jichž žilách pulzovala špaňělská krev, která jako horká láva protékala "italským" manželstvím mých rodičů i naším dětstvím.

Často, když maminka nabyla dojmu, že jsme "aranti a ajzlové" a tatínek navíc ještě " na ovno", hodila po tatínkovi hrnec a nás děti zmydlila pantoflí, "lava, nelava". Ve francouzštině se písmeno "H" nečte a tak vznikaly kouzelné zkomoleniny, kterým jsme se my děti mohly uchechtat. Promiň mami. Ty však uznej, že výchova nic moc.

A taky tátovi bych ráda zavolala. Vzpomínáš tati, jak jsem tě v obchodě mořila kvůli loutkovému divadlu? Peněz tehdy nezbývalo, a ty jsi mi ho tak dlouho a hezky rozmlouval, až jsem si nakonec domů, navýsost šťastná, odnášela slánku za dvě koruny? Dodneška jsem nepochopila, jak jsi to, ty můj milovaný táto, dokázal. Zapaluji oběma svíčky a hlavou mi letí, jak mi pořád chybějí.

Taky bych chtěla zavolat sestrám. Té nejstarší bych řekla, že i když je teď jako Slovenka v naší zemi cizinkou, u mě bude vždy doma. Nikdy ji sice nezapomenu, jak mě jako malou mučila, protože jsem ji šmírovala, když chodila na rande. Sestry, které měla hlídat, zaparkovala s kočárkem v příkopě a přes oči jim narazila čepice, aby moc neviděly. Doma jsem pak detailně a barvitě líčila rodičům nejen každé milenecké šustnutí, ale taky všechno o těch "chudinkách" sestrách. Dostala zaracha a na oplátku, když rodiče nebyli doma, mě zlehtala tak, až jsem se počůrala. "Omluv se za mučení, já se omluvím za donášení."

Další sestře bych řekla, jak mě mrzí, že se tak málo vidíme. Vždyť já si ji zamilovala, sotva se narodila. Žlutá jak citron, s váhou kilo devadesát, se probojovala na světlo boží zrovna když maminka spěchala do sanitky. Ta dlouho pak blahořečila své prozíravosti, že si tenkrát vzala spodní prádlo s pevnou gumou, jinak by naše nová sestřička byla nejen nedonošená, ale taky praštěná.

Té z nás ze všech nejhodnější sestřičce snad ani nic říkat nemusím. Ta ví moc dobře, že ji mám ráda - často si totiž vjedeme do vlasů a tak se toho dozvíme o sobě víc než dost. Pořád budu vidět ji jako miminko a kolemjdoucí, ptající se maminky, jestli tu maličkou nepoštípaly na ručičkách včely. Na ten okamžik jsem čekala. O překot jsem každému vysvětlovala, že ne, že je jen tak hrozně tlustá. To mě moc bavilo.

A co říci té nejmladší, která se mamince narodila už jako dvojnásobné babičce? "Že jsi nám, Zůzo, dala pořádně zabrat! Nesnesitelně jsi mlela pořád dokola, že určitě nejsi naše, že jsi z dětského domova a nepochybně cikánka. Kolikrát já tě jen musela seřezat, abys pochopila, že jsi opravdu naše!"

Vidíte, měla jsem zavolat jen jednomu a už je jich šest. A to jsem se nedostala ani k vlastním dětem a vnoučatům. Nevadí. Oni mi to odpustí. Volám jim často a tak dobře vědí, že dospělí - nedospělí, vnoučata malá - velká, všichni vždycky dostanou hned to, co si zaslouží. Vždyť "Kdo šetří hůl, nenávidí svého syna, kdežto kdo jej miluje, trestá ho včas." (Přísloví 12-13/24)...

A taky přátelům a kamarádům posílám ujištění, že si bez nich život nedovedu představit. A vůbec všechny lidi na světě pozdravuji a přeji jim nikym nerušený mír, štastné, veselé, vanilkově vonící a láskou proteplené Vánoce.

Ukázka z Páchám dobro