A zase je tu Boží hod

Nastane doba, kdy člověku zbudou jen vzpomínky. Třeba když se ocitnete v nemocnici ani nevíte jak. Navíc po jízdě s houkající sirénou...

kresba Marcela Weissová

"Je den po Štědrém dni. Sváteční nálada, jiskřivý poprašek sněhu všude kolem, stříbřitě ojíněné stromy.

Vezmete foťák, psa a vydáte se do ticha vánoční přírody. Nikde nikdo. Jen vy, pes a mrazivé slunce nad vámi.

Pes radostně lítá po lesní cestě, vy fotíte a fotíte, vždyť je taky co, mezi tím přivoláváte psa, který, opojen volností, lítá štěstím bez sebe neposlouchá vás, takže mu co chvíli hlasitě domlouváte slovy jako „ty pitomečku, jestli nepřestaneš utíkat, zmydlím tě." Nebo „nepřej si mě, až tě dohoním, tak z tebe budou chlupy lítat."

Ale pitomeček dobře ví, že zrovna z vás žádného lufta mít nemusí, protože vás má dávno na háku. Mezi tím vyfotíte strakapouda na stromě, zasněžený lupen jiskřivých tvarů, ještě jste zapomněla vzadu ten stříbrný smrk v zapadajícím slunci, vracíte se a ještě tuhle studánku. Ale kde je proboha zase pes? Voláte ho slovy sladkými, výhružnými, když se za vámi ozve:

„Mohla byste mně, prosím vás, říci., co tady už hodinu fotíte když už dávno slunce nesvítí? Co lítáte od stromu ke stromu a zase zpátky? Vždyť to snad není normální."

A to už pes drží myslivce za nohavici a já se snažím ho odervat. „A mohl byste mi, pane, laskavě říci," držím šílejícího psa v náruči, „vaše ctěné jméno?"

„Mrkos Pavel," vyštěkne jako z kulovnice. „A můžete si jít stěžovat."

Pes šílí dál a myslivec taky. Dozvídám se, že mu tady už hodinu plaším zvěř na kterou číhá a ať se proboha laskavě seberu a zmizím i s tím nevychovaným čoklem, protože na nás není zvědavý a má nás dost.

S běsnícím psem v náruči ho ujistím, že my na něho taky nejsme zvědaví a že pokud tady příště nebude mít ceduli se zákazem vstupu, že mně tu bude mít zase.

Doma si pak muži rozhořčeně stěžuji na hulváta myslivce, který nám zkazil sváteční odpoledne.

A představte si, že se dozvídám, že můžu být ráda, že jsem narazila na slušného myslivce, protože být na jeho místě on, tak nás z lesa hnal klackem už po pár minutách. Živě si prý dovede představit, co jsme v tom lese se psem vyváděli.

Taky hulvát A to jsem ho dodneška uváděla jako osobu blízkou.

Z Moje zvěř, já a ti druzí"