Jen těžko podle barvy očí, či počtu zubů poznáme, je-li evidovaná osoba ve svazcích Stb hodna opovržení, či je to nebožák, kterého ke spolupráci zlomili bitím, vydíráním a vyhrožováním o ublížení blízkým rodinným příslušníkům.
Jistě se dá ospravedlnit člověk, který pod obrovským nátlakem podlehne a svůj podpis pro momentální klid soudruhům dopřál, s vědomím, že nikdy nikoho stejně neudá. Ty bych zařadil do kategorie odpustitelných agentů. Ale jen on sám a jeho nejbližší vědí, že do této kategorie patří.
Pak je tady horda agentů aktivních, kteří tak nějak ve víře v socialismus do říše agentů vstupovali dobrovolně. Dle mého názoru, to byli zpravidla lidé nižšího vzdělání nižšího charakteru a nižšího společenského postavení. (Několik jich znám ze sousedství a opravdu jsme si s nimi užili) Ti se svojí novou funkcí dokonce chlubili, vyhrožovali s ní a domnívali se, že dosáhli určitého stupně váženosti. Samozřejmě opak byl pravdou. StB, jako taková, klesala v očích obyčejných lidí níž a níž, díky agentům popelářům, vrátným, dlaždičům. Je samozřejmé, že agenti se rekrutovali i z řad inteligence, ale s těmi jsem tu čest naštěstí neměl. Slušným dlaždičům, popelářům i vrátným se hluboce omlouvám.
A potom jsou tady agenti, kteří podpis pod spolupráci přidali z vlastního prospěchu. Nevím kam tyto prospěcháře zařadit, protože se mi zdá nemyslitelné, že pokud podepsali a po celou dobu působení, jako důvěrníci, agenti a rozvědčíci, nepřinesli jedinou relevantní informaci, vydrželi na dobře placeném fleku, až do doby, než začali cinkat na náměstí klíči. A že cinkali nejvíce, je nabíledni. :-)
Já vím jediné, kdo nechtěl, nepodepsal. A jako příklad mohu uvést případ, přímo mě se dotýkající.
Otec jako učitel v šedesátém osmém, nesouhlasil se vstupem vojsk na naše území a podepsal se pod jakousi petici, sympatizující s tímto nesouhlasem. Trest přišel v zápětí, kdy byl ze školství vyhozen a byla mu dána velkorysá nabídka, práce pomocné síly v kovoobráběcím průmyslu, horníka, nebo skladníka ve velkoskladu potravin. Vybral si kariéru skladníka s platem 1380,- Kčs. Až po letech, kdy otec uznal, že už mám svůj názor na politickou situaci, mi vyprávěl, jak ho prakticky druhý den, po nástupu na nový džob navštívili dva soudruzi a dali mu benevolentně opět na vybranou. Podepiš spolupráci s StB, nebo ti tady do týdne zařídíme manko, prý jako Brno. Nepodepsal, a světe div se, do týdne měl manko kolem 200 000,-Kčs. Čili soudruzi dodrželi slovo, maminka s tatínkem spláceli vymyšlené manko, až do roku devadesát jedna a já konečně pochopil, proč jsem nikdy nedostal k Vánocům kolo ani autodráhu. O tom, že bychom měli ve škole se sestrou nějakou výhodu se zmiňovat ani nebudu.
Nikdy proto prospěchářské estébáky nemohu omluvit a nikdy nepochopím, že svůj vlastní podpis někdo bagatelizuje a řadí ho do sféry náhod, či nutného počinu k získání chtěného.
Pro mne neomluvitelné.
