Zlato v korunách stromů

Jaro v Jizerských horách přichází nesměle. Nevybuchuje zelení jako v nížinách, ale rozprostírá se pomalu, s tichostí poutníka, jenž váhá, zda smí vstoupit.

A pak to najednou přijde - první světlé lístky buků se chvějí v jarním slunci a les se začíná nadechovat. Je to ten okamžik, kdy světlo v korunách stromů získává zvláštní zlatavý odstín.

Mám rád tu dobu, kdy se stromy opět probouzí k životu. Na stráních se opatrně začínají objevovat světle zelená místa, tušení rašících buků. Je čas vyrazit – ta doba je velmi krátká, trvá jen pár dní. Pak se velmi rychle zlatá záplava změní v tmavě zelenou. Nejraději jsem se vydával přivítat jaro na Viničnou cestu. Tedy ještě v dobách, kdy ji tolik neovládali cyklisté.

Viničná cesta kopíruje vrstevnici mezi Ferdinandovem a Oldřichovským sedlem a současně tvoří část severní hranice národní přírodní rezervace Jizerskohorské bučiny. Dnes je také naučnou stezkou se šesti tabulemi, které přibližují historii, přírodní krásy a jedinečnou atmosféru Jizerských hor. Svůj název prý cesta, která se německy nazývala Weinkellerstrasse, dostala od úžlabiny, ve které se po celý rok – podobně jako ve vinařském sklípku – držela relativně konstantní teplota vzduchu. Osm kilometrů dlouhá, nenáročná cesta vede nádherným bukovým lesem a nabízí výhledy na okolní vrchy Jizerských hor i do údolí. Je to stezka, která nespěchá. Kráčíš po ní a vnímáš, jak se krajina probouzí. Na začátku ještě vládne stín, zbytky zimy se drží v prohlubních a na chladných skalách. V tmavých zákoutích zatáček se objevuje voda z tajícího sněhu, tvořící drobné a dravé vodopády, které zurčí přes kameny a kořeny stromů.

Mladé listy buků jsou tenké jako pergamen a při sebemenším závanu větru se vznášejí a třepotají, jako by se smály. Jarní buky mně evokují mytické mallorny, stromy ze světa J. R. R. Tolkiena, jejichž listy zářily zlatem a kmeny se byly stříbrné, jako by nesly otisk měsíčního svitu. Stejně jako v Lothlórienu, i zde světlo v korunách vytváří kouzelnou atmosféru – les, kde se prolíná realita s pohádkou. Slunce je prosvěcuje, až skoro září. Když se zadíváš do korun, připadáš si jako pod obrovským chrámovým oknem, kde světlo prochází přes zelené vitráže. Vzduch voní vlhkou zeminou a prvními bylinami, kdesi v dáli zakřičí vyplašený pták. A pak ticho – měkké, hladivé, klidné.

Jdeš dál a myšlenky se rozplývají. Cestou se zastavuji u svých oblíbených pomníčků, tichých svědků dávných událostí, které se zde odehrály. Obzvlášť jeden z nich je pro mě trochu obzvlášť vyjimečný - Hausmannova smrt, připomínka jednoho nešťastného lidského osudu. Přímo u cesty, na velkém balvanu, je připevněna jednoduchá tabulka.

Není kam spěchat, není proč mluvit. Jen být, vnímat a dovolit lesu, aby tě prostoupil. Cesta tě vede sama, mírně se vlní, jako by chtěla udržet tempo s větrem v korunách. Na chvíli zavřeš oči a necháš se obklopit tou jemnou harmonií. Jaro je tu. Zlaté, světlé, křehké. A ty jsi jeho součástí.

Ale zpět do reality. Za poslední zatáčkou se otvírá malé parkoviště Odřichovského sedla a už se těším na zasloužené pivo, pečené koleno, kuře, nebo klobásu. Pro unaveného pocestného příjemné zakončení cesty ve stylové hospodě Hausmanka, které místní i přespolní zasvěcenci neřeknou jinak než U Kozy. Proč? To už je jiný příběh. Nebo se tam zastavte a nechte si ho vyprávět.

Fotografie: úvodní snímek se svolením autora - Tomáš Exner, Odkaz