Zázraky v Hejnicích

Ať se blížíte k Hejnicím odkudkoliv, kostel Navštívení Panny Marie se před vámi otevře v celé své majestátnosti. Jeho dvě věže sahají k nebi a barokní fasáda září pod horami, které jej rámují jako ochranný kruh.

To místo má zvláštní sílu – je to duchovní srdce Jizerských hor, kam po staletí směřovaly kroky poutníků.

Často se o něm mluví jako o bazilice. Ve skutečnosti ale žádnou bazilikou není. Proces povýšení kostela totiž přerušila druhá světová válka a po ní v Čechách nebyl vztah k církvi a kostelům nijak příznivý. Nicméně já tvrdím, že si tento čestný titul, propůjčovaný papežem, hejnický kostel zaslouží.

Historie poutního místa v Hejnicích sahá až do 13. století, kdy zde podle legendy chudý sítař zavěsil na strom dřevěnou sošku Matky boží jako poděkování za zázračné uzdravení své ženy a dítěte. Lidé si brzy začali vyprávět o zázračné moci tohoto místa a postupně sem proudilo stále více poutníků. Malá kaple, která zde byla původně postavena, přestala stačit a na jejím místě vyrostl v 18. století nádherný barokní chrám, jaký známe dnes. Před jeho stavbou byl ještě dokončen přilehlý čtyřkřídlý klášter bratří Františkánů.

Moje první návštěva Hejnického kostela se odehrála na počátku 90. let a dodnes na ni vzpomínám. Přijel jsem tehdy na koncert, hráli Requiem W. A. Mozarta. Fascinovala mě velikost a krása barokního chrámu, dokonale zapadal do krajiny, nevyčníval, jako by tam patřil od nepaměti. Majestátní baroko vás mnohdy až ochromí svojí majestátností, tady vás zve – „Vstup, milý poutníče, jsem tady pro tebe. Zde je místo, kde nalezneš klid.“

Když jsem poprvé vstoupil dovnitř, zůstal jsem stát a jen se díval. Chrám byl plný světla, paprsky pronikaly bočními okny na iluzorní oltář, v lucerně chrámové kupole zářila holubice. Přestože byl kostel tehdy zanedbaný, fasáda zašlá, malby mnohdy nezřetelné a uvnitř bylo cítit vlhkost a chlad, hudba v těchto zdech měla neuvěřitelnou sílu. Když první tóny zazněly pod vysokými klenbami, měl jsem pocit, že se čas zastavil. Bylo to, jako by se minulost a přítomnost spojily v jediném okamžiku. Ten den jsem si uvědomil, že toto místo není umírajícím svědkem dějin, ale dýchá historií a nadějí.

V Hejnicích žiji již třicet let a tak jsem se stal svědkem novodobého zázraku. Díky úsilí tehdejšího duchovního správce farnosti, pátera Miloše Rabana, se kostelu a klášteru vrátil jejich zaniklý lesk a sláva. Starý františkánský klášter se v bouřlivých dobách minulého století stal lágrem, depozitářem, školní družinou a nakonec ruinou. V roce 2001 zde po rozsáhlé rekonstrukci vzniklo Mezinárodní centrum duchovní obnovy, dnešní Klášter Hejnice. Obnova nebyla snadná, ale dnes, když stanete před opravenou fasádou a vstoupíte do chrámového prostoru, nelze necítit úctu k tomu, co se podařilo zachránit. Kostel a klášter znovu ožily a staly se nejen místem modlitby, ale i kulturním centrem, kde se konají koncerty a setkání.

Město i poutní místo znovu získaly svůj někdejší význam, dnes je součástí starobylé posvátné cesty Via Sacra. Myšlenky a snahy pátera Miloše Rabana dokázaly vrátit životní sílu tomuto místu a žijí v jeho zdech dodnes.

Hejnický kostel má v sobě něco, co nelze popsat jen slovy – klid, pokoru a zároveň zvláštní sílu. Když vejdete dovnitř, obejme vás posvátné ticho, prosvětlené jen mihotavými plamínky svící. Hlavní oltář září v jemném světle a v bohaté výzdobě interiéru se zrcadlí slavná poutní minulost tohoto místa. Každý klenutý oblouk a každá freska v sobě nesou otisk víry a naděje generací poutníků, kteří sem přicházeli s prosbami i vděčností.

V kostele je mnoho zajímavých míst. Já se rád zastavím u původního gotického presbytáře s Polním oltářem Albrechta z Valdštejna. Je zde i vstup do hrobky, která ukrývá ostatky řádových bratří františkánů a členů šlechtických rodů Gallasů a Clam-Gallasů. Zvláštní místo v ní zaujímá urna, v níž je ukryto srdce hraběte Jana Václava Gallase. Jeho tělo leží v klášterním kostele v Neapoli, ale dle jeho výslovného přání se srdce vrátilo místo nejvíce milované. Už jsem možná zmiňoval moji zálibu ve skle a jeho křehké kráse. Pokaždé, když vstoupím do kostela, nemohu opominout zastavení pod obrovským křišťálovým lustrem, darem hejnického rodáka, skláře Josef Riedla. Tento nádherný skvost, jehož tisíce třpytivých krystalů z olovnatého skla odrážejí světlo, je symbolem mistrovství místních sklářů a zároveň důkazem štědrosti a úcty k tomuto posvátnému místu.

Mariánské poutě v Hejnicích patřily po staletí k nejvýznamnějším v celých Čechách. Na svátek Navštívení Panny Marie sem proudily zástupy věřících, pěší procesí přicházela z širokého okolí a město ožívalo poutní atmosférou. Lidé přinášeli své radosti i trápení, hledali útěchu a povzbuzení. I dnes se na poutě scházejí věřící z různých koutů, aby prožili chvíle ztišení a obnovy duše.

Hejnice však nejsou jen historickým poutním místem, ale i branou do hor. Když z kostela vyjdete ven a podíváte se vzhůru k vrcholům Jizerských hor, můžete v dálce spatřit tři strážce údolí – Holubník, Frýdlantské cimbuří a Ořešník. Jako by samotná krajina byla součástí tohoto posvátného prostoru, tichá a důstojná, stejně jako chrám, který ji stráží v údolí. Ranní mlhy obkružující vrcholy a podvečerní světlo klouzající po fasádě dodávají tomuto místu neopakovatelnou atmosféru.

Rád sedávám pod starou lípou před kostelem a nechávám myšlenky plynout. V její koruně ševelí vítr, zvony odbíjejí čas a já cítím hluboký klid. Hejnický kostel je místem, které dává pocit domova i těm, kdo sem přijdou poprvé. Jeho atmosféra není jen o víře, ale o vnitřním klidu, který tu člověk nachází. Ať už sem zavítáte z náboženských důvodů, nebo jen toužíte po klidném spočinutí, určitě pocítíte, že toto místo má svůj jedinečný hlas – hlas staletých modliteb, šepotu historie a tiché naděje, která přetrvává navzdory času. Ano, tady končí cesty a začínají příběhy.

Fotografie: úvodní snímek se svolením autora - Tomáš Exner, Odkaz , interiér kostela – autor článku