Zabitý mládenec

Pod nohama mi šustí spadané listí. Cesta, kterou kráčím, je prastará – prošlapaná stovkami poutníků, kteří před dávnými časy směřovali k mariánskému chrámu v Hejnicích.

Stará poutní cesta, klikatící se jizerskohorskými lesy, je svědkem nesčetných osudů a příběhů.

Podzim jí propůjčuje zvláštní kouzlo. Zlatožluté koruny buků se sklánějí nad stezkou, vítr šeptá mezi větvemi a mlha se líně povaluje žulovými balvany, které místy mizí pod vrstvou spadaného listí. V těchto chvílích má cesta zvláštní náladu, nutí mne zpomalit a ponořit se do vlastních myšlenek.

Každý krok na této cestě je jako návrat v čase. Představuji si poutníky – unavené, ale odhodlané. Většinou prý šli bosí, boty svázané a zavěšené kolem krku. V srdcích naděje a prosby. Možná v rukou drželi růženec, možná se v tichu lesa modlili nebo jen naslouchali zvukům přírody.

Dnes vede z Oldřichovského sedla modrá turistická značka, po které bezpečně dojdete až do Hejnic. Já mám ale v plánu udělat malou zacházku – vyrážím ze sedla po Viničné cestě a po chvíli odbočím lesem dolů po svahu. Po paměti bloudím kamenným mořem a snažím se zahlédnout Effenbergrův kříž. Zapomínám, že jdu neschůdným terénem, stačí chvíle nepozornosti a ujíždím po mokrém listí. Anděl strážný měl zase trochu víc napilno. Zvedám se opatrně ze země, hledám rukou nejbližší oporu a přímo přede mnou stojí kámen se zasazenou deskou a železným křížkem na temeni. Effenbergerův kříž. Připomíná smrt sedmdesátiletého dřevorubce, kterého 8. 4. 1895 zabil padající buk. Můj cíl je ale ještě o kus cesty dál. Mezi kmeny v údolí se lesknou kolejnice železniční tratě z Oldřichova do Raspenavy. Opatrně přecházím koleje a podél kolejí pokračuji směrem k Raspenavě. Mířím k jednomu z nejstarších pomníčků v Jizerských horách – Zabitému mládenci.

Když jsem o něm četl v Knize o Jizerských horách, řekl jsem si, že ho musím určitě najít. Lákala mne atmosféra samotného místa, kterou tak mistrovsky popsal pan Nevrlý. Nehledám senzace, ale tragický příběh zámečnického učně Antonína Neumanna mne opravdu zasáhl. Sedmnáctiletý chlapec byl v učení v Liberci a jako vždy na se na konci pracovního týdne, 18. července 1825, vydal pěšky po staré stezce domů, k rodičům do Hejnic. V kapse si nesl pár krejcarů. Rodiče ho ale čekali marně. Druhý den, v nehluboké jámě pod keřem, našly mrtvého mládence děti z nedaleké Raspenavy. S rozbitou hlavou, smyčkou kolem krku a bez peněz. Vrah nebyl nikdy dopaden.

A v údolíčku, dnes na dohled od železniční trati, se objevil pomníček, připomínající tuto událost. Pokud pojedete vlakem z Liberce do Raspenavy, zpozorněte v Oldřichově za železničním tunelem. Vlevo pod tratí jej nemůžete přehlédnout. Opravený obrázek na žulovém pilíři zřetelně září v příšeří lesa.

Často se sem nevracím, ale pokud se někdy do těchto míst hodlám vypravit, raději vybírám prosluněný letní den. Do hlubokého sedla se totiž brzy vkrádá stín a na člověka padne podivná tíseň. Nelze si představit, co chlapec prožíval před smrtí, ale tady to prostě je – ten pocit hrozivé beznaděje a strachu. Chtěl bych se otočit a odejít, ale nemůžu. To místo je příliš silné. Zřetelně vnímám to, co popsal ve své knize pan Nevrlý: „Procesí zde mívala zastávku a děti se na ponurém místě tiskly k rodičům. Těm také nebylo do smíchu. Četl jsem několik starých líčení takových poutí: lidé zde bývali vážní, zamlklí a mívali i strach – báli se procházet pustými lesy kolem Hemmrichu, ve kterých se ještě v polovině 19. století zdržovali lupiči, báli se i vlků a divoké zvěře.“

Až hluk projíždějícího vlaku mne vytrhne z podivné letargie a já se loučím s nešťastným Antonínem a vracím se zpět na Viničnou cestu. Podzimní vzduch voní tlejícím listím a kouřem z komínů. Svět se zpomalil, scházím dolů do údolí a pastvinami nejkratší cestou k domovu.

Foto: Tomáš Exner, Odkaz