Voda, kříž a skalní chrám

Brzké páteční odpoledne. Babí léto v horách je nádherné. Vzduch je stále ještě dostatečně teplý, ale jinak, než v létě. Mám po práci a takové počasí prostě velí nesedět doma a vyrazit na oblíbenou cestu a pozdravit pomníčky.

Vcházím do lesa na začátek Viničné cesty. A slyším ho - zvuk vody. Tichý, šeptavý, ale čím dál hlasitější. Cesta podél Malého Štolpichu má zvláštní kouzlo. Dnes ale nepůjdu po značené trase. Přecházím na druhý břeh – vede tady Slepá cesta. Mám ji rád, starou lesní cestu, kterou lemují žulové sloupky – pozůstatky oplocení Clam-Gallasovské obory. Neuvěřitelné dílo lidského umu – více než jedenáct tisíc žulových sloupků v kopcích a špatně prostupných lesích. Dnes jich zůstalo asi osm tisíc, zbytek rozebrali lidé na stavební materiál.

Slunce si hraje s kapkami rosy na kapradinách, vzduch voní mokrou hlínou a spadaným listím. Cesta poplatná svému jménu končí. Vstupuji do lesa téměř neviditelnou pěšinou a nechávám se vést hudbou potoka. První zastavení - vodopád. Voda padá po žulových balvanech do malé tůně a zpívá. Je konec léta, vody v potocích ubývá. Přeběhnu po kamenech na druhý břeh. Ještě se zastavím a naslouchám. Je to zvuk věčnosti.

Pokračuji vzhůru. Ale opět nectím značenou stezku. Kousek nad vodopádem odbočím a téměř po čtyřech se lopotím po úbočí Svinského čela vzhůru ke skalám. Nikdy neopomenu navštívit můj oblíbený pomníček – Bäumelův kříž. Jeho hledání má vlastní příběh. Sedím na hraně skály, pode mnou údolí Raspenavy a daleký rozhled ke Frýdlantu. Civilizace je na dosah a přece jen tak daleko.

Buky šumí vysoko nad hlavou a já se vracím na značenou trasu. Stezka mne vede kolem vrcholové značky Poledníku a mne už čeká jen cesta dolů z kopce. Ale nepospíchám, čeká mne další zastavení. Nedaleko chodníku je další z mých oblíbených pomníčků. Proč? Jednoduše proto, že stejně jako Bäumelův kříž ani on nevydal své tajemství jen tak lehce.

Obcházím žulovou skálu, balvany jsou položeny na sobě a vytváří štěrbinu. V ní našel na počátku třicátých let hajný Jomrich lidské kosti a zrezivělý revolver. Později si lidé vzpomněli, že před třiceti lety sloužil na hájovně Dubina hajný Lange. Jeho dvacetiletý syn jednoho dne odešel s otcovým revolverem do hor a již se nevrátil. Zastřelil se z nešťastné lásky.

Zastavuji se u pomníčku a dívám se na drobný stříbrný křížek, zasazený v místě, kde byly pozůstatky mládence nalezeny. Představuji si mladého člověka, jehož život skončil předčasně. Kameny kolem jakoby vyprávěly o jeho bolesti a zoufalství. Smutek je tu hmatatelný, ale je v něm i zvláštní klid. Loučím se s nešťastným mládencem a v odpoledním slunci opatrně scházím dolů, do Oldřichovského sedla. Místní mu ale neřeknou jinak, než Hemmrich.

Stezka křižuje lesní cestu a prudké klesání se na chvíli srovná a kopíruje vrstevnici terénu. Jsem na opačné straně vrcholu, z něhož k Viničné cestě spadají nejkrásnější lezecké skály – Srázy. Jedna ze skal se tyčí přímo nad chodníkem - Jizerský kostelík. Skála, která mi připomíná chrám. Slunce ji zdobí zlatorudými odlesky a ve větru zní šum jako tichá modlitba lesa. Je to místo, kde se příroda stává posvátnou.

V lese nedaleko cesty se skrývají další skály, ale dnes odolám. Loučím se s fantastickou krajinou a už se těším na odpočinek v hospodě u Kozy. Snovou atmosféru lesů a skal zcela bezostyšně vyměním za vyhlášené speciality místní kuchyně.

Cesta mne zase volá. Mohl bych seběhnout po silnici do Oldřichova na vlak, ale pozdní letní den a odpočinek v hospodě mění moje plány - půjdu domů po svých. Od hospody sestupuji do údolí k rybníku Šolcák. Voda tu zrcadlí oblohu a láká k osvěžení. Balvany vystupují nad hladinu, jako hřbety velryb. Vcházím do tiché hladiny, cítím chlad a svobodu. Vše kolem se na chvíli zastaví. Ležím na stále vyhřátém kameni a snažím se vstřebat co nejvíce té životní esence.

Slunce se již sklání k obzoru. Čeká mne ještě nemalý kus cesty domů. Ale nelituji svého rozhodnutí. Les se halí do šera, stezka voní večerem a kolem mě roste ticho. Milované hory opět ukázaly svůj příběh – o vodě, přírodě, bolesti i nadějích. A já ho nesu v sobě dál.

Fotografie: úvodní snímek se svolením autora - Tomáš Exner, Odkaz