Tři strážci údolí

Ořešník, Frýdlantské cimbuří a Paličník – tři skalní vyhlídky, které jako kamenní strážci bdí nad údolím řeky Smědé. Každý z těchto vrcholů má svůj vlastní charakter, svou vlastní náladu a příběh.

Navštívil jsem je nesčetněkrát, a přesto mě pokaždé něčím překvapily. Někdy divokým větrem, jindy mlhou, která pohltila celý kraj, a občas i nečekaným tichem, v němž bylo slyšet jen tlukot vlastního srdce.

Nejsou to jen kusy skály trčící do nebe. Lidé v nich od pradávna cítili cosi výjimečného – možná ochranu, možná tajemnou sílu hor. Proto na ně připevnili kříže, jako by tím chtěli podtrhnout jejich úlohu strážců. Nejstarší byl postaven na Ořešníku řádovými bratry františkány z hejnického kláštera. Původní již dávno zmizel, ale byl opět vztyčen. A to i v dobách, které nebyly těmto symbolům nakloněny. Díky úsilí správce farnosti, pátera Miloše Rabana, pak byly kříže počátkem devadesátých let postaveny i na dalších dvou zmíněných vrcholech - Frýdlantském cimbuří a Paličníku. Pro náhodného turistu jsou možná jen romantickou kulisou, pro mne je každý z nich němým svědkem času, bouří i lidských osudů.

Jsou to místa, kam se vracím nejen kvůli výhledům, ale i kvůli pocitu, že tam nahoře je člověk sám sebou a na chvíli může splynout s horami. Každý výstup je jiný – ať už se slunce opírá do žulových stěn, nebo když se skály halí do mlhy a hory si šeptají svá tajemství.

I když se rád vracím na všechny skalní vyhlídky, mým nejoblíbenějším cílem vždy bylo Frýdlantské cimbuří. K vrcholu jsem vyzkoušel několik cest, mnohdy ne zcela bezpečných, ale jednu z nich podnikám nejradši.

Vyrážím na cestu před svítáním, kdy se údolí pomalu probouzí do nového dne. Všude je klid, a já jdu sám. U posledního stavení odbočím ze značené cesty a jdu lesní stezkou, o které turisté nemají tušení. Odměnou je mi cesta po břehu Černého potoka, který spadá v několika kaskádách do čarovných tůní s vodou v barvě rašeliny. Kolem mne šumí les, jako by duchové hor dohlíželi, zda neruším jeho klid. V parných dnech se tady na cestě zpět zastavím a osvěžím unavené svaly v téměř ledové vodě.

Vracím se zpět na značenou cestu a moje kroky míří k prvnímu zastavení – Černému vodopádu. Už když stoupám po strmé kamenité stezce z rozcestí, slyším jeho hluboký a neklidný hlas. A najednou se vynoří mezi stromy, nezaměnitelný obrovský balvan, vklíněný mezi kamenité břehy potoka. Jeho poloha nutí vodu téct po jeho stranách ve dvou proudech. Je pozdní jaro, vody je stále dostatek, a tak spadá ze sedmimetrové výšky dolů do kamenité tůně, rozstřikuje se o balvany a vytváří vodní mlžnou clonu. Někdy mám pocit, že v té mlze stojí sám Muhu, strážný duch Jizerských hor. Stojím tady a vnímám, jak mě pohlcuje síla toho místa – nezkrotná a věčná.

Scházím zpět na rozcestí a vydávám se starou vozovou cestou vzhůru do skal. Dříve zde prý jezdilo panstvo v kočárech na hony. Míjím odbočku na Hajní kostel – další vyhlídka v divoké změti skal. Dnes ji vynechám, zaslouží vlastní příběh. Tak někdy příště.

Vozová cesta končí a dál už stoupám po strmé kamenité Kozí stezce. Vede mezi kořeny a kameny po hraně údolí Černého potoka dál, až na náhorní plató, kde se připojí k Štolpišské silnici. Já ale odbočuji na značenou cestu k mému cíli. Ve svahu pod skalami nejprve vede stezka po dřevěných schodech a chodnících a pak už jen úzká cestička mezi kameny.

A z malého údolíčka u rozcestníku je to již jen pár metrů k vrcholu.

Vyšplhám se po žebříku na kamennou vyhlídku a konečně mohu volně vydechnout. Přede mnou se rozprostírají hluboké lesy, hory a do dálky se táhnoucí údolí. Cítím vděk – za cestu, za místa, která jsem prošel, za tu chvíli, kdy člověk stojí na hraně světa a ví, že sem patří. Ale jen pro tuto chvíli, tento okamžik. Nesmlouvavé poryvy větru jakoby mi říkaly – „Jsi tady jen na návštěvě, měj k nám patřičnou úctu a respekt. Chvíli zůstaň a zase se vrať zpět do údolí.“

Tři strážci údolí – Ořešník, Frýdlantské cimbuří a Paličník – mne stále fascinují. Každý je jiný, každý jedinečný. A já vždy odcházím s pocitem, že jejich příběhy budu v sobě nosit ještě dlouho.

Závěrem jedna malá prosba. Vy, poutníci, kteří se k těmto vrcholům jednou vydáte – držte se značených a léty ověřených cest. Jizerské skály lákají k dobrodružství, ale umějí být zrádné. Stačí chvilková nepozornost, kluzká plotna nebo nečekaná mlha, a hory si vezmou svou daň. Svědectvím jsou pomníčky těch, kteří podcenili sílu přírody. Každý kámen v těchto horách může mít svůj příběh – ne všechny však končí šťastně.

Foto: Tomáš Exner, Odkaz