Strážce pokladu

Po malé přestávce je tady pro vás další z mých příběhů z Jizerek. Je tak trochu tajemný, nebo snad pohádkový? Nevím. Posuďte sami. Příjemné čtení.

Některá místa v Jizerských horách mají zvláštní moc. Ukrývají v sobě staré příběhy, otisk dávných časů. Jedním z nich je Hajní kostel – mohutný skalní blok tyčící se ve stráni nad údolím Černého potoka. Skála, která podle pověstí ukrývá poklad…

Často je to cíl nedělních vycházek – mírným stoupáním po staré vozové cestě minete odbočku na Černý vodopád, projdete prudkou zatáčkou, vytesanou částečně ve skále a v dalším stoupání narazíte po pravé straně na směrovku. Stezka je upravená dřevěnými schody a chodníky, ale nedejte se zmást. Musíte vystoupat prudkým svahem.

Poznal jsem to místo ve všech ročních dobách. Ale nejraději mám jaro, kdy se lesy po dlouhé zimě probouzejí opět k životu. Buky opatrně vystrkují mladé, zářivě zelené lístky, jako by si říkaly: „ Možná je ještě čas, co když přijde mráz.“

Vyrážím časně ráno, lesy se ještě topí v mlze. Jarní vody dávají sílu Černému potoku. Jeho hukot se nese mezi stromy jako varování – není radno pokoušet jeho bouřlivé vlny. Stoupám vozovou cestou, na odbočce k cíli se na chvíli zastavím. Nabírám sílu před posledním úsekem. Skála probleskuje mezi stromy a já mám pocit, že se mi tak trochu vysmívá: „Tak se předveď, hrdino, jestli na to máš!“

Stoupám strmou stezkou, ale ještě než dorazím k patě skály, udělám malou odbočku vlevo. Úzký chodník mezi balvany mne dovede k jednomu z pomníčků. Prostý kříž s ukřižovaným Kristem, vsazený do kamene, připomíná smrt pytláka Viléma Neissera z Bílého Potoka, přezdívaného Pelzschmied. Byl nalezen mrtev s roztříštěnou hlavou. Nešťastná náhoda – patrně když opíral pušku o kámen, vyšla rána a ukončila jeho život.

Vracím se zpět na stezku a vystoupám posledními schody ke skále. Není jen tak ledajaká. Je nepřehlédnutelná - mohutný masiv z hrubozrnné žuly podepírá nápadná aplitová žíla. Stěny jsou strmé, místy rozbrázděné puklinami, jinde hladké, ošlehané větrem a deštěm. Ale co je nejzajímavější – na její vrchol se dá vystoupat. Kdosi tu kdysi vytesal úzké schody, které se kroutí vzhůru, jako by vedly k dávnému tajemství.

Stojím pod skalou a myslím na jeden z příběhů. Hajní kostel se prý jednou do roka, na Velký pátek, otevírá a odhaluje skrytý poklad. Ale pozor, kdo zapomene na plynoucí čas, zůstane uvězněn uvnitř, dokud se skála znovu neotevře. Vždy si vzpomenu na Erbenovu baladu Poklad, kde matka v honbě za bohatstvím zapomene na své dítě. Pohádka, varování, nebo snad pravda?

Držím se železného zábradlí a stoupám výš, krok za krokem. Kameny pod nohama jsou chladné a vlhké, pokryté tenkým mechem. Konečně dosahuji vrcholové plošiny – malého světa mezi nebem a zemí. A tady stojí viklan. Velký balvan, který jako by tu někdo zapomněl, balancující na hraně, jen tak, na dotek větru. Ale nyní je spoután železným zábradlím, jako by se někdo bál, že jednoho dne zmizí, svalí se dolů a odnese s sebou i dávné příběhy.

O kousek níž, na dohled, stojí Kazatelna – další osamělý strážce. Její vrchol je ale dostupný pouze horolezcům. Do skály je vsazena tabulka – další z pomníčků. Byla zde umístěna na památku horolezců Jozky Čihuly a Ericha Soukupa, kteří zahynuli ve Vysokých Tatrách.

Jarní slunce se opírá do skal a já vstřebávám jeho sílu. Je krásný den a nechce se mi ještě vracet zpět do údolí. Dívám se na hřeben skal, které vedou nahoru až k věžím Frýdlantského cimbuří. Scházím dolů ze skály, ale nevracím se zpět na cestu. Pokračuji dál do malé terénní prohlubně, ukryté před neznalými návštěvníky za žulovými balvany – Pohádkové údolí. Začíná zde stará inspekční Čínská cesta – již jsem se o ní zmiňoval. Ale já se vydávám svahem mezi skalami dál a výš, směrem k Frýdlantskému cimbuří. Cesta neexistuje, jen téměř neviditelné pěšiny. Hledám schůdná místa mezi balvany a občas nahlédnu přes skalní hranu dolů do údolí.

Když se konečně ocitnu pod věžemi Cimbuří, ohlédnu se zpět. Hajní kostel tam stojí pevně, nehybně. Kdo ví, možná na Velký pátek jeho kamenná brána povolí a poklad se ukáže. Ale já nebudu čekat, vím, že jsem si svůj poklad už odnesl – pohled na tuhle divokou krásu krajiny a chvíli, kdy se člověk stane součástí hor.

Fotografie: úvodní snímek se svolením autora - Tomáš Exner, Odkaz