Stezka víry - téměř zapomenutá a znovu nalezená

Poutní tradice v Hejnicích sahá až do 13. století, kdy zde došlo k prvním zázrakům spojeným s mariánským kultem. Lidé z blízkého i vzdálenějšího okolí sem začali přicházet s nadějí na uzdravení a duchovní posilu.

Četl jsem o poutních cestách v Knize o Jizerských horách a jedna z nich mne zaujala nejvíce – Stará poutní cesta. Od té doby je pro mne jednou z cest nejmilejších. Stará a malebná stezka, kdysi sloužící poutníkům, kteří se vydávali k proslulému mariánskému poutnímu místu – kostelu Navštívení Panny Marie. Cesta po staletí prošlapaná poutníky, hledajícími útěchu a naději.

Dnes je tato historická trasa skvělou volbou pro každého, kdo hledá klid, krásu přírody a dotek historie. Pokud chcete zažít ten pocit dávného poutníka, začněte cestu v Oldřichovském sedle, modrá turistická značka vás povede nejprve Viničnou cestou, a poté odbočí do údolí.

Prošel jsem tudy mnohokrát. Oběma směry, v různých denních i nočních dobách, v každé roční době. Dokonce jsem si ji drze dovolil projet na kole – ale zmizelo to kouzlo putování. Nejprve baldachýn vzrostlých buků na Viničné cestě a při klesání do údolí, pak louky a pastviny až k prvním stavením v Hejnicích. Každý krok po této trase přináší jinou atmosféru, jiné světlo a jinou náladu.

První zastavení – Emauzský obrázek. Na kamenném sloupku byl od nepaměti upevněn obrázek připomínající biblický příběh setkání Krista s učedníky v Emauzích. Pro mne zastavení nejsilnější. Vzpomenu si totiž krátký popis z knihy o Jizerských horách. Již jsem ho citoval v příběhu o zabitém mládenci.

Vždy si představím, jak zbožní poutníci chodili kolem, u obrázku pokorně poklekli a tiše se modlili na dlouhé cestě, nebo jen chvíli odpočívali. Měli ta místa v úctě a podle toho se k nim zpravidla i chovali. V poválečných letech, jak je známo, došlo k zásadní změně – k osidlování pohraničí novým obyvatelstvem. Bohužel, nově příchozím bylo mnohdy cizí to, co zde nacházeli po svých předchůdcích. Neporozumění kraji a jeho hodnotám vedlo dokonce i k jejich ničení. Vandalové se žel nevyhnuli ani Emauzskému obrázku. Zažil jsem ještě dobu, kdy byl velmi zanedbaný, stejně jako další zastavení po cestě. Měl jsem pocit, že se stává obyčejným kamenem, který jednou zaroste mechem, zapadá listím a jen staré knihy na něj budou vzpomínat. Ale jak jsem již několikrát zmínil, zázraky se dějí a opravený obrázek dnes opět vítá poutníky v plné kráse.

Druhé zastavení, ještě v lese – Kámen republiky (“Masarykstein“). Jeden ze tří pomníků v Jizerských horách, upomínající na 10. výročí vzniku samostatného státu. Sice není duchovním zastavením na poutní cestě, možná pro někoho je i jeho umístění diskutabilní, ale prostě tady je a patří do historie. Léta vypadal nedokončeně, v kameni byla vytesána tři lůžka, ale co v nich bylo zasazeno, to nebylo známo. Dnes je opět úplný, v roce 95. výročí vzniku Československé republiky byl opraven. Do prázdných lůžek byl zasazen malý státní znak a dvě tabulky s letopočty 1918 a 1928.

Cesta vede dále lesem, po levé straně míjím Farskou louku, místo letních táborů, a než se vydám dál, u rozcestníku na chvíli odbočím z cesty. Nedaleko od rozcestí je památka na Clam-Gallasovskou oboru – jeden ze čtyř oborních jeleních skoků. Celé dílo mělo rozlohu 55 kilometrů čtveřečních a tvořilo ji asi 11 000 kamenných sloupků, 53 velkých bran a 51 vrátek. Jelení skoky sloužily k tomu, aby se zvěř mohla volně pohybovat do obory, ale nedostala se ven.

Vracím se zpět na cestu, les se pomalu ztrácí a na křižovatce mne vítá další zastavení - Kříž sedláka Pepka - Bauer-Jusel-Kreuz. Znamení, že opouštím lesy a vcházím do krajiny luk a pastvin. Široká písčitá vozová cesta mne vede kolem dalšího křížku – podle pana Miloslava Nevrlého nese jméno Wilhelma Blumricha a je jedním ze zázraků znovuzrození. Svého času jsem jej při putování přehlížel, zbyl z něj jen podivný „patník“ u cesty. Díky úsilí nadšenců a finanční podpoře se opět vrátil k životu.

Krátké zastavení za mostem přes Štolpišský potok – v údolí již ztratil svoji dravost z horských roklí – u Deckerova pomníku. Památka na malíře Karla Deckera, rodáka z nedalekého Frýdlantu, který zde maloval své milované Jizerské hory.

Cesta se líně vine mezi loukami, a láká mne k zastavení. Míjím další křížek, podléhám ospalé údolní náladě a rozhodnu se pro odpočinek, spojený s návštěvou dvou pomníčků v nedalekém lese. Štolpišský potok si tam našel cestu malým údolíčkem podél nízkých skal. V lese na žulovém vršku stojí prostý železný Wildnerův kříž - šestadvacetiletý Václav Wildner z Luhu se zde v roce 1926 zastřelil v zoufalství nad nevyléčitelnou chorobou. A o kousek dál je ve skále zasazená tabulka s křížkem, iniciálami M. G., a letopočtem 1943. Nešťastná Marie Gierová se zde za války oběsila na nedalekém buku kvůli synovi na frontě. Buk zde stále roste – poznáte ho podle stejného nápisu vyrytého v kůře. Je to krásné poklidné místo, ale nehodlám se zdržovat dlouho. Je příliš poznamenáno hlubokým zoufalstvím a tragickým koncem dvou lidských životů.

Vracím se zpět na cestu, krátké zastavení u rybníčku Netík – samoty uprostřed luk. S úctou smekám před dalšími zastaveními a pak přidám do kroku. Cíl už není daleko. Míjím ještě Wildnerova Boží muka, která byla v roce 2003 opravena jako první, pak sloup se sv. Františkem, a za chvíli mne vítají první domy v Hejnicích.

Než dorazím ke kostelu, neodpustím si poslední zastavení – na barokním mostě v Hejnicích je pískovcová socha sv. Jana Nepomuckého z roku 1727. Dříve stávala u blízkého zaniklého rybníka, pak byla přemístěna ke klášteru a od roku 1993 shlíží z kamenného zábradlí na každodenní hemžení.

Sedím před kostelem pod prastarou lípou, dívám se na mariánský sloup a přemýšlím o smyslu a významu poutních cest. Přestože dnes již neslouží jen náboženským účelům, stále si uchovávají svůj jedinečný duchovní ráz. Klid a harmonie, které zde najdete, osloví každého poutníka.

Putování do Hejnic není jen fyzickou cestou, ale i cestou k sobě samému. Ať už se sem vydáte hledat duchovní inspiraci nebo jen obdivovat krásy Jizerských hor, Stará poutní cesta vám nabídne nezapomenutelný zážitek.

Vezměte batoh, obujte pevné boty, nebo se po vzoru dávných poutníků vydejte bosí. Stará cesta do Hejnic na vás stále čeká.

Fotografie: úvodní snímek se svolením autora - Tomáš Exner, Odkaz , ostatní snímky autor článku