Putování za starými skláři

Vždy jsem obdivoval křehkou krásu skla ve všech jeho podobách a s úctou se skláním před současnými i minulými mistry tohoto úžasného řemesla.

A to jsem netušil, že se mým domovem stane krajina, která je tak úzce spjatá s tímto zázrakem lidského umu. Aniž si to náhodní návštěvníci mnohdy uvědomí, Jizerské hory jsou opravdu plné skla.

Sklo, korálky, knoflíky, figurky, mačkání, foukání, navlékání, ketlování, šití ….. je mnoho výrobků a technik neodmyslitelně spjatých se skleněnými horami. U starých chalup častokrát stačí trochu zarýt do země a najednou se zaleskne skleněný knoflík, nebo korálek. Ano, i tady si v dlouhých zimních večerech lidé vydělávali na živobytí navlékáním korálků, ketlováním růženců, nebo přišíváním knoflíků na kartonové štítky. Nelehká, mravenčí, nepříliš dobře placená práce.

Když jsem se probíral historií sklářství Jizerských hor, narazil jsem na zmínku o zaniklých sklářských osadách, ukrytých v hlubokých lesích. O Jizerce jsem se již zmiňoval, ale stále mi unikala ta druhá, v Kristiánově. A tak jsem se vypravil přes hory cestou proti času.

Vyrazil jsem časně ráno. Slunce se ještě skrývalo za horami, ale tma již rychle ustupovala a já pomalu stoupal z Hejnic stezkou k Ořešníku. Jaro neochotně předávalo vládu létu a já vnímal šeptání lesa – zurčení potůčků, šumění stromů, šustění loňského listí a občasné zakřupání větviček pod nohama. Na hřebenu jsem minul odbočku k Ořešníku a pokračoval k Velkému Štolpichu. Krátká zastávka na lávce nad vodopádem, jarní vody mu stále dodávaly bouřlivou sílu a pak co nejrychleji po Štolpišské silnici na křižovatku Na Žďárku – cesta bývá už po ránu plná cyklistů, kteří občas chodce považují za nepatřičnou překážku v jejich polykání kilometrů.

Odbočil jsem na písčitý Kristiánovský chodník a volným krokem došel do sedla Holubníku. V sedle se rozprostírá jedno z menších rašelinišť, které pohodlně přejdete po dřevěné lávce. Po pár krocích jsem se zastavil u jednoho s nejznámějších pomníčků, o kterém píše pan Nevrlý v Knize o Jizerkých horách.

Bílá smrt v sedle Holubníku – jméno naznačuje tragický příběh, ale opak je pravdou. Příběh o putování tří libereckých ctihodných měšťanů, kteří vyrazili se sáňkami jednoho únorového odpoledne do hor. Měli v úmyslu přejít hřeben a po saních sjet Štolpišskou silnicí dolů do Ferdinandova. Po cestě se zastavili v Kristiánovské hospodě a za podvečerního šera, značně posilněni, se vydali do sedla Holubníku. Počasí v horách je ale zrádné a v sedle je přepadla nečekaná sněhová bouře – dnes takové počasí označujeme jako bílou tmu. Pánové ztratili směr a při bloudění se bořili do hlubokého sněhu. Nakonec jednoho z nich posadili na svázané sáňky, zabalili do kabátů, přikázali mu neusnout a nechali ho ve sněhové vánici. Zbylí dva se vydali po paměti dolů, kde tušili rokli Velkého Štolpichu. Nakonec se jim podařilo kolem půlnoci dorazit do Ferdinandova, sehnali sáně s koňským potahem a vydali se hledat opuštěného kumpána. Bouře naštěstí nezavála jejich stopy, takže se jim podařilo najít místo, kde je na saních stále čekal - sice prochladlý, ale živý, zdravý a v dobré náladě.

Událost připomíná tabulka, připevněná na mrtvém pahýlu stromu, s obrázkem a nápisem v češtině a němčině. Připomíná pocestným, že není radno vydávat se do hor za špatného počasí – ne každý příběh může skončit šťastně.

Dorazil jsem k turistickému přístřešku na křižovatce cest. Posadil jsem se, napil z lahve a nechal vítr, aby odnesl únavu. Zavřel jsem oči a jen tak vnímal krásu a klid mých milovaných hor. Ze snění mne vyrušil hlasitý hovor a před přístřeškem se zastavila skupinka cyklistů. Jeli z Kristiánova, ale na dřevěném chodníku znejistěli, zda jedou správným směrem. Vysvětlil jsem jim cestu, rozloučil se a vyrazil ke svému cíli.

Cesta mne vedla stále níž, až se přede mnou otevřelo travnaté místo, které přetíná asfaltová cesta, spojující Novou Louku s rozcestím u Knajpy. Bývalou slávu Kristiánova dnes připomínají jen zarostlé základy bývalých staveb a hřbitov. Jediným svědectvím starých časů je stará sklářská hospoda, Liščí bouda. Dnes je v ní muzeum s trojrozměrným modelem osady z doby, kdy české sklo z Jizerek začalo dobývat svět. Procházel jsem expozici a v mé fantazii znovu ožíval ruch staré sklárny. Představoval jsem si, jak tu kdysi neúnavně hučely a žhnuly sklářské pece a zvonil zvuk skla. Myslel jsem na dřinu, kterou skláři vkládali do každého kousku skla.

Než jsem se vydal na cestu domů, zastavil jsem se na starém sklářském hřbitově. Pod ochranou vzrostlých smrků vypráví mechem porostlé náhrobky a opršelé kameny příběhy ztracené v čase. Tiše jsem kráčel po kdysi upravených cestičkách, nad hlavou znělo jen šumění větru v korunách a já cítil tu bezbřehou váhu času. S pokorou a úctou jsem myslel na ty, kteří tu kdysi v nehostinném kraji žili, pracovali a snili o lepších časech.

Co napsat závěrem.Kristiánov na mě stále působí svou zvláštní atmosférou. V jeho tichu slyším příběhy skla, dřiny i nadějí. Ale není to mrtvé místo. V letní sezóně je otevřeno muzeum a každoročně se sem skláři a řemeslníci vracejí v září, na tradiční Sklářskou pouť. Osada opět ožije čilým ruchem. Stojí za to Kristiánov navštívit a nechat se pohltit jeho příběhem.

Foto: Autor