Putování za příběhy

Jizerské hory nejsou jen krajinou hlubokých lesů, horských luk a divokých potoků. Jsou také krajinou paměti, kde se v tichu mezi stromy ukrývají drobné pomníčky.

Většina pomníčků vznikala v průběhu 19. století. Některé z památek jsou samozřejmě ještě starší, ale i nejstarší nesahají dál, než do poloviny 17. století. Lidé se v horách rodili, žili, umírali. Mnohdy za velice tvrdých podmínek. Zemřel-li někdo, byl podle staletí osvědčených pravidel pohřben do vysvěcené půdy na hřbitově. Pokud někdo zemřel nešťastnou náhodou, zřídili pozůstalí na místě pomníček, tělo nešťastníka však stejně putovalo na hřbitov. Pomníčky pak vznikaly i jako poděkování za šťastnou událost, jako cesta k utišení svědomí, či jako prostředek k propojení se s boží vůlí. Dělo se tak s pokorou k životu jako takovému, ke kraji, který dával obživu, a tehdy ještě – i k Bohu.

Tyto připomínky lidských osudů, tragédií i dávných událostí lákají dobrodruhy, turisty i milovníky historie. Co nás ale vlastně žene do lesů hledat tyto malé, často zapomenuté svědky minulosti?

Hledání pomníčků v Jizerských horách je zvláštní fenomén. Není to jen turistická zábava, ale spíše tichá meditace, způsob, jak se napojit na minulost a nechat si vyprávět příběhy těch, kteří tu byli před námi. Každý pomníček je zastavením v čase – místem, kde se stalo něco významného. Připomínají osudy dřevorubců, sklářů, pytláků, tragické nehody poutníků či milovníků hor. Dnes jsou jich stovky a stále se objevují nové.

Mne k těmto místům táhne právě jejich tajemství. Představuji si, kdo byli lidé, jejichž jména jsou vytesána do kamene, co prožívali ve své poslední chvíli, jaké byly jejich životní příběhy. Každý nalezený pomníček je malým vítězstvím – stopou, která mi dovolí na okamžik zahlédnout minulost.

Zároveň je hledání pomníčků i určitou formou obřadu. Nejenže vzdávám hold těm, kteří zde našli svůj osud, ale také si připomínám, že hory nejsou jen místem radosti a krásy, ale i nebezpečí a pomíjivosti. Každý nález mne vede k pokoře – připomínce, jak křehký je lidský život a jak důležité je mít úctu k přírodě i historii.

Již jsem se mnohokrát zmínil, že prvotním impulzem k výpravám do hor byla Kniha o Jizerských horách. A její kapitoly o pomníčcích. V dobách prvotního nadšení jsem byl rozhodnut, že musím navštívit všechny, o kterých pan Nevrlý psal. Přiznávám bez mučení, že mé představy se krutě rozcházely se skutečností. Hory svá tajemství nevydávají jen tak lehce a každému. Musel jsem je přesvědčit, že mým úmyslem je pouze poznání, pokora a radost ze samotného putování. Teprve pak mi velmi obezřetně začaly odkrývat některá svá tajemství. Ani po třiceti letech ale nemohu říct, že jsem poznal a objevil vše.

Pomníčky staly mojí vášní, sháněl jsem informace, mapy, popisy tras. A s nadšením jsem nalézal, nebo se zklamaný vracel z neúspěšné výpravy. Bylo to jako sportovní klání mezi mnou a horami. Kdo z koho. Ale pak se to stalo. Najednou jsem stál v lese, přede mnou nalezený křížek a já si uvědomil, že pro cíl zapomínám na cestu. Cestu magickou krajinou, kde každý kout na vás promlouvá řečí stromů, vody a skal. A že se stačí na chvíli zastavit, zavřít oči a jen existovat.

Mám své oblíbené pomníčky, ke kterým se rád vracím. Proč jsou mé oblíbené? Sám nevím – nejspíš vzpomínky, pocity a zážitky spojené s náročným hledáním. Jedním z těch, ke kterým se rád vracím, je i Bäumelův kříž. Připomínka tragické nehody ve skalách při obhlídce revíru. Jak píše pan Miroslav Nevrlý v Knize o Jizerských horách, cituji: „Revírníka Johanna Bäumela z Raspenavy zastřelil 21. března 1842 ferdinandovský lesník Bedřich Bergmann: kráčel v zarostlých skalách za revírníkem, klopýtl a upadl. Při pádu vystřelila jeho puška a výstřel do zad smrtelně zranil šestadvacetiletého Bäumela. Zemřel po převozu do Raspenavy hodinu po půlnoci následujícího dne. Lesník Bergmann byl u soudu osvobozen, šlo bezpochyby o nešťastnou náhodu, oba muži byly tehdy v lesích sami a nikdo nemohl dosvědčit úmyslnou vraždu.“ (konec citátu)

Ten křížek mi nedal spát, prý jeden z nejkrásnějších z pomníčků v Jizerských horách. A na krásném místě, ve skalách nad vrcholem Svinského čela. Neleží na značené trase, musí se prostě hledat.

Cesta nejprve vede údolím Malého Štolpichu, po jedné z poutních stezek do Hejnic. Stoupáte stále výš, obklopeni divokou krásou skalních stěn, sluneční světlo se odráží na stříbrných kmenech buků a zpěv vodopádů vás volá k osvěžení.

Poprvé jsem tak trochu bloudil. Dorazil jsem po značené stezce na křižovatku turistických cest, na Bílou kuchyni. Podle mapy jsem odbočil na starou lesní cestu do lesa. Listí šustilo pod nohama, jen ptačí koncert rušil ticho, ale kříž zůstal ukrytý. Tušil jsem, že tady někde musí být, ale i když jsem ono místo prošel křížem krážem, pomníček jsem nenašel.

Podruhé jsem byl připravený lépe – objevil jsem totiž poměrně podrobný popis trasy. Tak moc jsem toužil křížek objevit. Dorazil jsem podle popisu na místo, kde mněl pomníček být, ale žádná stopa. Stál jsem před nevelkou skalní plošinou, porostlou trávou a vřesem, s nádherným výhledem do kraje. Už jsem se smířil, že se opět vrátím s nepořízenou. Popošel jsem k hraně skály, pohlédl do údolí, chvíli jsem stál, vnímal teplo slunečních paprsků a snažil se potlačit zklamání. Otočil jsem se k odchodu a …. stál tam. Bäumelův kříž. Tiše skrytý pod tehdy ještě mladými buky. Prostý a krásný, jak jsem si ho představoval. Má odměna nejen za vytrvalost, ale i za to, že jsem se naučil vidět.

Dnes se do hledání pomníčků stále více zapojují moderní technologie – GPS souřadnice, online mapy a sdílené databáze. Co kdysi znamenalo pečlivé studium starých map a intuici v terénu, dnes nahrazují mobilní aplikace, které nás vedou přesně k cíli. Na jednu stranu to umožňuje, aby se o těchto místech dozvědělo více lidí, na druhou stranu se tím může ztrácet základní smysl hledání – samotný objev, moment překvapení a hlubší propojení s krajinou. Místo tichého vnímání přírody se mnozí soustředí spíše na kontrolu obrazovky. Možná bychom si měli občas dovolit ztratit se v lese, nechat se vést intuicí a objevit pomníček ne proto, že jsme ho našli v aplikaci, ale proto, že k nám sám promluvil.

Je mnoho důvodů, proč se do Jizerských hor vracím znovu a znovu. Nejen kvůli jejich nespoutané kráse, ale i kvůli touze objevovat a rozplétat dávné příběhy.

Fotografie: úvodní snímek se svolením autora - Tomáš Exner, Odkaz