Putování po jizerskohorských cestách

Jizerské hory nejsou jen o cílech. Jsou o cestách samotných. Je jich nespočet – staré klikaté kamenité stezky, nebo písčité, panelové a asfaltové magistrály, táhnoucí se napříč horami všemi směry.

Cesty, které zažily putování prvních osadníků, čihařů, prospektorů, sklářů a lesních dělníků. Mnohé z nich se staly značenými trasami pro pěší, cyklisty a běžkaře. Ty novější jsou často přímé, jako narýsované podle pravítka – prostě vám udávají směr a vy jdete ke vzdálenému horizontu. Rád chodím po starých cestách a stezkách, nejradši samozřejmě tam, kde nevedou značené trasy. Ale je jich čím dál méně – navíc rozvoj cykloturistiky je příčinou, že mnohdy potkáte cyklisty i v naprosto nevhodném terénu. Dokonce i na stezkách určených výhradně pro pěší.

Je několik cest, které pro mne mají v Jizerkách zvláštní kouzlo. Ale jedna z nich je královnou - Štolpišská cesta (silnice). Chlouba jizerskohorského cestářství z roku 1891, přetíná Jizerské hory od severozápadu k jihovýchodu. Vychází z Ferdinandova, údolím Velkého Štolpichu vystoupá k rozcestí U Tetřeví boudy a dále pokračuje přes křižovatky Na Žďárku a Nad Černým potokem kolem Čihadel ke křižovatce u kiosku Na Knajpě. Stočí se doleva a pokračuje směrem ke Smědavě. Její délka je 10,5 km při překonání převýšení 620 metrů.

Rád ji vnímám nejen jako spojnici mezi údolím a hřebeny, ale i jako pomyslnou hranici mezi civilizací a divočinou. Nejradši mám její první úsek – technické dílo, které i po více než 100 letech udivuje svojí dokonalostí. Vede divokou roklí Velkého Štolpichu a projektanti se museli vypořádat se složitými terénními nástrahami. Úsek byl tak obtížný, že silnice získala přívlastek „alpská“. Cesta přetíná Velký Štolpich několika mostky. Za třetím mostem, kde dnes potkáte jeden z pomníčků – kříž Maiwaldovy smrti - projektant vyřešil terénní převýšení unikátní sto osmdesáti stupňovou zatáčkou. Kritické místo v délce 50 metrů staticky zajistil opěrnou zdí z masivních žulových bloků vysokou 10 metrů. Korunu opěrné zdi lemuje žulové zábradlí. Těžko si dnes umíme představit, jak náročná byla práce kameníků. Žulové kvádry opracovávali ručně, ani manipulace s nimi nebyla v náročném terénu jednoduchá.

Zatáčka byla nazvána Galerie. Jak je vidět na historických fotografiích, byla místem výhledu na Hejnice a do podhůří kraje. Dnes už výhled zakrývají vzrostlé stromy. Nad Galerií se cesta zařezává do skalnaté stráně a pomalu stoupá k náhornímu plató.

Stoupáte po cestě vzhůru a vnímáte syrovost úzké rokle, do které se velmi rychle vkrádá odpolední stín. Velký Štolpich se bouřlivě valí přes kameny a po cestě míjíte několik menších vodopádů. Ale až nad Galerií vás čeká ten nejvyšší – z třicetimetrové skály spadá voda v několika kaskádách. Pokud vyjdete nad Galerii, najdete dřevěnou lávku, ze které můžete vodopád bezpečně pozorovat.

Štolpišská cesta má svou atmosféru v každém ročním období. Na jaře tady voní svěží zeleň a potoky jsou divoké. V létě je písek rozpálený, v potoce jsou obnažené balvany, voda je trochu klidnější a láká k osvěžení. Podzim mám nejradši – stříbrné kmenů buků líně shazují poslední listy, mlha se drží nad cestou, les odkrývá tajemství skal. A v zimě? To už je úplně jiný svět.

Zimní proměna cest

Zima v Jizerkách mění všechny cesty. Tam, kde v létě šlapou turisté a drncají kola, se v zimě kloužou běžky. Někdy je sníh sypký a kroky se boří, jindy je stopa tvrdá a rychlá. Celá síť jizerskohorských cest se pod sněhem promění ve spleť bílých stezek, které spojují Smědavu, Kristiánov, Jizerku, Bedřichov a další horské kouty.

Na běžkách tu člověk vnímá hory jinak. Rychlost střídá ticho, do kopce pomalé kroky, z kopce svištění větru kolem uší. Někdy mlha zakryje svět a běžkař se ocitne v bílé pustině, jindy slunce vykreslí stíny na zamrzlém sněhu a mráz maluje vzory na větve stromů. Jsou dny, kdy se jede lehce, a dny, kdy je to boj. Ale vždycky to stojí za to.

Mám rád jizerskohorské cesty. Šotolina a písek turistických tras, panely a asfalt hřebenových magistrál, kořenité pěšiny mezi buky, kamenité chodníky, staré zapomenuté svážní cesty – každá má svůj rytmus a náladu. A když přijde sníh, všechny se promění v nekonečné bílé stezky, které vedou dál, než by se zdálo.

Ať už se v Jizerkách vydám jakoukoli cestou, vždycky mě zavede někam, kde to stojí za to. Možná na vyhlídku, možná k horskému potoku, možná jen k tichu lesa. A to je nakonec důvod, proč se sem vždycky vracím.

Foto: Tomáš Exner, Odkaz