Putování po jizerskohorských cestách
Cesty, které zažily putování prvních osadníků, čihařů, prospektorů, sklářů a lesních dělníků. Mnohé z nich se staly značenými trasami pro pěší, cyklisty a běžkaře. Ty novější jsou často přímé, jako narýsované podle pravítka – prostě vám udávají směr a vy jdete ke vzdálenému horizontu. Rád chodím po starých cestách a stezkách, nejradši samozřejmě tam, kde nevedou značené trasy. Ale je jich čím dál méně – navíc rozvoj cykloturistiky je příčinou, že mnohdy potkáte cyklisty i v naprosto nevhodném terénu. Dokonce i na stezkách určených výhradně pro pěší.
Je několik cest, které pro mne mají v Jizerkách zvláštní kouzlo. Ale jedna z nich je královnou - Štolpišská cesta (silnice). Chlouba jizerskohorského cestářství z roku 1891, přetíná Jizerské hory od severozápadu k jihovýchodu. Vychází z Ferdinandova, údolím Velkého Štolpichu vystoupá k rozcestí U Tetřeví boudy a dále pokračuje přes křižovatky Na Žďárku a Nad Černým potokem kolem Čihadel ke křižovatce u kiosku Na Knajpě. Stočí se doleva a pokračuje směrem ke Smědavě. Její délka je 10,5 km při překonání převýšení 620 metrů.
Rád ji vnímám nejen jako spojnici mezi údolím a hřebeny, ale i jako pomyslnou hranici mezi civilizací a divočinou. Nejradši mám její první úsek – technické dílo, které i po více než 100 letech udivuje svojí dokonalostí. Vede divokou roklí Velkého Štolpichu a projektanti se museli vypořádat se složitými terénními nástrahami. Úsek byl tak obtížný, že silnice získala přívlastek „alpská“. Cesta přetíná Velký Štolpich několika mostky. Za třetím mostem, kde dnes potkáte jeden z pomníčků – kříž Maiwaldovy smrti - projektant vyřešil terénní převýšení unikátní sto osmdesáti stupňovou zatáčkou. Kritické místo v délce 50 metrů staticky zajistil opěrnou zdí z masivních žulových bloků vysokou 10 metrů. Korunu opěrné zdi lemuje žulové zábradlí. Těžko si dnes umíme představit, jak náročná byla práce kameníků. Žulové kvádry opracovávali ručně, ani manipulace s nimi nebyla v náročném terénu jednoduchá.
Zatáčka byla nazvána Galerie. Jak je vidět na historických fotografiích, byla místem výhledu na Hejnice a do podhůří kraje. Dnes už výhled zakrývají vzrostlé stromy. Nad Galerií se cesta zařezává do skalnaté stráně a pomalu stoupá k náhornímu plató.
Stoupáte po cestě vzhůru a vnímáte syrovost úzké rokle, do které se velmi rychle vkrádá odpolední stín. Velký Štolpich se bouřlivě valí přes kameny a po cestě míjíte několik menších vodopádů. Ale až nad Galerií vás čeká ten nejvyšší – z třicetimetrové skály spadá voda v několika kaskádách. Pokud vyjdete nad Galerii, najdete dřevěnou lávku, ze které můžete vodopád bezpečně pozorovat.
Štolpišská cesta má svou atmosféru v každém ročním období. Na jaře tady voní svěží zeleň a potoky jsou divoké. V létě je písek rozpálený, v potoce jsou obnažené balvany, voda je trochu klidnější a láká k osvěžení. Podzim mám nejradši – stříbrné kmenů buků líně shazují poslední listy, mlha se drží nad cestou, les odkrývá tajemství skal. A v zimě? To už je úplně jiný svět.
Zimní proměna cest
Zima v Jizerkách mění všechny cesty. Tam, kde v létě šlapou turisté a drncají kola, se v zimě kloužou běžky. Někdy je sníh sypký a kroky se boří, jindy je stopa tvrdá a rychlá. Celá síť jizerskohorských cest se pod sněhem promění ve spleť bílých stezek, které spojují Smědavu, Kristiánov, Jizerku, Bedřichov a další horské kouty.
Na běžkách tu člověk vnímá hory jinak. Rychlost střídá ticho, do kopce pomalé kroky, z kopce svištění větru kolem uší. Někdy mlha zakryje svět a běžkař se ocitne v bílé pustině, jindy slunce vykreslí stíny na zamrzlém sněhu a mráz maluje vzory na větve stromů. Jsou dny, kdy se jede lehce, a dny, kdy je to boj. Ale vždycky to stojí za to.
Mám rád jizerskohorské cesty. Šotolina a písek turistických tras, panely a asfalt hřebenových magistrál, kořenité pěšiny mezi buky, kamenité chodníky, staré zapomenuté svážní cesty – každá má svůj rytmus a náladu. A když přijde sníh, všechny se promění v nekonečné bílé stezky, které vedou dál, než by se zdálo.
Ať už se v Jizerkách vydám jakoukoli cestou, vždycky mě zavede někam, kde to stojí za to. Možná na vyhlídku, možná k horskému potoku, možná jen k tichu lesa. A to je nakonec důvod, proč se sem vždycky vracím.
Fotografie: úvodní snímek se svolením autora - Tomáš Exner, Odkaz
Libor Štrom
Putování za příběhy
Jizerské hory nejsou jen krajinou hlubokých lesů, horských luk a divokých potoků. Jsou také krajinou paměti, kde se v tichu mezi stromy ukrývají drobné pomníčky.
Libor Štrom
Kouzlo Viničné cesty
Dnešní příběh je mým vyznáním k jedné z jizerskohorských cest. Možná někoho inspiruje k vlastní výpravě, nebo alespoň na chvíli přenese do klidu jizerských lesů.
Libor Štrom
Stezka víry - téměř zapomenutá a znovu nalezená
Poutní tradice v Hejnicích sahá až do 13. století, kdy zde došlo k prvním zázrakům spojeným s mariánským kultem. Lidé z blízkého i vzdálenějšího okolí sem začali přicházet s nadějí na uzdravení a duchovní posilu.
Libor Štrom
Jak jsem potkal Gorilu v jizerských lesích
Začalo to jako každá moje cesta po Jizerských horách. Touha prozkoumat, co se skrývá ve skalách, které jsem z dálky sledoval při častých jízdách Oldřichovem v Hájích.
Libor Štrom
Zázraky v Hejnicích
Ať se blížíte k Hejnicím odkudkoliv, kostel Navštívení Panny Marie se před vámi otevře v celé své majestátnosti. Jeho dvě věže sahají k nebi a barokní fasáda září pod horami, které jej rámují jako ochranný kruh.
| Další články autora |
Na prodej je vila po Petru Kellnerovi od slavného architekta. Nahlédněte dovnitř
Realitní kancelář WIN & WIN reality inzeruje na svém webu vilu, která se dostala do učebnic...
Jak se nakupuje v nizozemské „matce“ českého Alberta. Ceny někdy překvapí
Řetězci Albert Heijn patří zhruba třetina nizozemského maloobchodního trhu s potravinami. V Česku...
Česko má po 13 letech světovou Miss Earth. Korunku získala Natálie Puškinová
Česko má další světovou královnu krásy. Mezinárodní soutěž Miss Earth 2025 vyhrála ve filipínské...
Tři roky odříkání. Vágner se pochlubil úlovkem největší ryby vltavské kaskády
V nedělním dešti se z orlické přehrady přihlásil rybář Jakub Vágner s dalším významným úlovkem. Ve...
Moderátoři Efler a Lecká do toho praštili. Svatba po čtrnácti letech
Spisovatelka a moderátorka Rádia Blaník Iva Lecká (46) a o rok mladší moderátor Rádia Frekvence 1...
Soud rozhodne v kauze vraždy, z jejíhož objednání je obžalovaný advokát
Případ pardubického advokáta Pavla Jelínka, kterého obžaloba viní z objednání vraždy bývalého...
Letošní říjen byl třetím nejteplejším za dobu měření, uvedl Copernicus
Letošní říjen byl třetím nejteplejším desátým měsícem roku od začátku záznamů unijní služby...
USA zaútočily na další loď v Karibiku. Zabily přitom tři muže
Americká armáda ve čtvrtek zabila tři muže při úderu na loď, která údajně pašovala drogy v...
KLDR odpálila další testovací střelu směrem k Japonsku
Severní Korea v pátek odpálila nejméně jednu balistickou střelu směrem do moře východně od svého...
- Počet článků 19
- Celková karma 0
- Průměrná čtenost 150x
Kdysi jsem si myslel, že už mě v horách nic nepřekvapí. Vyrostl jsem v Beskydech, znal jejich oblou krásu i tajemství lesních stezek. Ale pak jsem otevřel Knihu o Jizerských horách od Miroslava Nevrlého – a bylo po mně. Četl jsem o bažinách, rašeliništích, tichých lesích a skalách s podivnými jmény, o místech, která jako by patřila do severských ság. A najednou jsem věděl, že se tam musím podívat.
A o tom všem chci tady psát.



















