Protržená přehrada

Poprvé jsem se o Protržené přehradě dozvěděl z mé oblíbené ‚Knihy o Jizerských horách’ od Miroslava Nevrlého.

V té době už jsem pár desítek kilometrů v horách nachodil. Dokonce jsem začal hledat a úspěšně nalézal pomníčky, ale stále jsem se nějak nenacházel dostatek času, vydat se na cestu k onomu tragickému místu, kde voda, která si prorazila cestu skrz sypanou hráz a vzala s sebou lidské životy.

Když jsem se konečně rozhodl vydat do Jizerských hor, měl jsem zvláštní pocit. Nebyla to jen obyčejná túra, bylo to spíš jako cesta za příběhem. Vyrazil jsem ze Smědavy. Na mapě jsem si našel lesní cestu, která odbočovala z Kasárenské silnice, obkružující vrchol Jizery. Asfaltovou silnici využívají spíš cyklisté, proto jsem se snažil co nejdříve odbočit na lesní cestu, ať se jim nemusím vyhýbat.

Po hřebenové panelce jsem dorazil na značenou odbočku, která vede podle mapy ze Soušské silnice přes malé údolí k přehradě. Přešel jsem terénní vlnu a před sebou uviděl asfaltovou cestu. Byl jsem na místě. Stál jsem na okraji silnice před vzrostlými smrky, ve kterých jsem jen mohl tušit staré vodní dílo. Z informační tabule jsem vyčetl, že se nacházím na levém okraji původní hráze. V rohu pod ní se otevíralo zamřížované ústí štoly, která měla propojit přehradu s její sestrou, Soušskou přehradou. Dnes je štola chráněným zimovištěm mnoha druhů netopýrů.

Vyrazil jsem po koruně původní hráze a najednou se to otevřelo. Široká a hluboká průrva, ve které poklidně protékala Bílá Desná - horská říčka, která se nenechala spoutat. Jako varovný prst se v otevřené ráně přehradní hráze tyčila šoupátková věž, ikonická připomínka stavby, která kdysi měla sloužit k regulaci vodního díla. Vodního díla, které mělo být triumfem lidského umu, ale nakonec se stala pomníkem lidské chyby. Stál jsem tam v tichu a nasával atmosféru. Přesně tohle pan Nevrlý myslel tím zvláštním kouzlem místa. Nešlo jen o historii, šlo o ten zvláštní klid, melancholii, o příběhy, které tam ve vzduchu stále visely.

Rozhodl jsem se sestoupit k věži. I když byl slunečný den, v údolí jsem měl pocit, jako by se sešeřilo a ochladilo. Nahlédl jsem do nitra věže, kde jsou ještě pozůstatky technického vybavení. Ale za krkem se mi usadil mrazivý pocit, že tady nejsem sám. Otočil jsem se, ale nikde nikdo. Rychle jsem se vyšplhal na korunu staré hráze. Sluneční paprsky mne zase vrátily do reality a nepříjemný pocit rázem zmizel.

Sedl jsem si na kámen a díval se na krajinu, která se za století změnila, ale přesto si uchovala otisk té události. V duchu jsem si představil ten okamžik – praskající hráz, valící se vodu, zmatek, zoufalství. A pak ticho po bouři.

Odcházel jsem s pocitem, že tohle místo není jen památkou na katastrofu, ale i připomínkou křehkosti lidských plánů a síly přírody. A taky s tím, že se sem určitě vrátím.

Uplynulo mnoho let a já jsem se stále nedokázal odhodlat znovu toto místo navštívit. Až mne přátelé požádali, jestli jim bych jim nedělal průvodce po Jizerkách, včetně návštěvy Protržené přehrady. Věděl jsem, že na místě došlo k vytěžení vzrostlých stromů, a odkrytí jednotlivých částí vodního díla. Díky tomu také vznikla i nová naučná stezka a kiosek s občerstvením.

Nevím, čím to bylo, ale ta zvláštní atmosféra, kterou jsem zažil poprvé, byla pryč. Snad díky turistům a kolařům, kteří se zastavovali u kiosku a šli si dílo prohlédnout, nebo snad proto, že přírodě nebylo dovoleno, aby si vzala zpět dílo lidského snažení. Nemohu a ani nechci posuzovat, co je a není správné. Na jednu stranu je nutno připomínat dávnou tragédii a vědomí, že člověk je součástí, ne pánem krajiny, ovšem pro mne tak trochu zmizelo to staré kouzlo téměř zapomenutého místa v hlubokých lesích.

Pokud budete někdy bloudit po Jizerkách, navštivte toto zvláštní místo a sami posuďte, jak na vás bude působit.

Fotografie: úvodní snímek se svolením autora - Tomáš Exner, Odkaz