Poprvé ve skalách

Stál jsem na skále Ořešníku, typické dominantě severních srázů nad Hejnicemi, a díval se dolů na město. Už dříve jsem ho pozoroval z údolí, jako tichého strážce kraje. Opíral jsem se o vztyčený kříž a užíval si pohled do údolí.

Odpolední slunce vykouklo z mraků a světelný kužel zasáhl hejnický kostel. Jakoby mi tím chtělo naznačit: „Tady je duše města, tady celý příběh začíná.“ Barokní dominanta, skrývající příběh o zjevení a zázraku, který započal historii nádherného poutního místa.
Ostrý vítr se mnou cloumal tak, že jsem si raději sedl na drsný žulový kámen a jen se díval. Skály pode mnou se tyčily jako němí strážci dávných příběhů. Bylo v nich něco divokého, drsného a tajemného. Ostré hrany balvanů z drsné jizerské žuly, tchá zákoutí mezi skalními stěnami, mechové polštáře na rozpraskaných blocích – to všechno ve mně vzbuzovalo touhu jít dál, prozkoumávat, objevovat.
Byl to jiný svět než ten, ve kterém jsem vyrůstal. Beskydské kopce jsou hladké, kulaté a konejšivé. Jako dítě jsem znal jejich rytmus, jejich měkkost. Žil jsem v Libušíně na Pustevnách a každé ráno jsem se probouzel do klidu horské louky, obklopené šumícími lesy. Byla to doba bezstarostného dětství, bez mobilů, televize, daleko od civilizace. Jen příroda, pasoucí se ovce a lidé, kteří zde žili a pracovali jako jedna velká rodina. Beskydy byly mateřské objetí, Jizerské hory jsou výzva.
Před třiceti lety mne k Jizerským horám přivedla jedna úžasná kniha - Kniha o Jizerských horách pana Miroslava Nevrlého. Její stránky ve mně probudily touhu poznat tuhle krajinu, která se mi zdála tak vzdálená a tajemná. Když jsem poprvé stanul mezi jejími skalami, věděl jsem, že mě přitahuje něčím hlubším, něčím, co jsem dosud nepoznal.
Tady, mezi skalami, jsem cítil, že příběh, který jsem začal psát v Beskydech, pokračuje jinou kapitolou. Krajina už nebyla jen kulisou – byla to síla, která mě táhla vpřed. Každá skála šeptala, že pod svou drsnou kůží skrývá tajemství, a já je chtěl poznat. Tohle místo mě nepřijímalo s otevřenou náručí, ale spíš mě zkoušelo, lákalo k dalším krokům, dál a výš.
Jizerské hory jsou jiné. Jsou syrové, někdy až nevlídné, ale právě v tom je jejich kouzlo. Kdo se odváží jít blíž, ten v nich najde něco, co se v oblých Beskydech ztrácí – ten pocit, že příroda je starší, silnější a nekonečně svobodná. A přestože jsou rozlohou malé, skrývají v sobě jedinečný ráz severské krajiny. Na malém území se tu střídají hluboké smrkové lesy s tajemnými rašeliništi, divoké horské bystřiny s opuštěnými planinami, stříbrné kmeny buků se skalními věžemi, které se zvedají k nebi jako prastaré svatyně.
A mezi tím vším jsou ukryté pomníčky. Jizerské hory jsou jimi doslova protkané – nenápadné kamenné desky, kříže, vytesaná jména na skrytých balvanech. Každý z nich připomíná osud člověka, jehož příběh by jinak zmizel v čase. Některé skryté v lese, jiné hrdě stojící na rozcestích, tiše vyprávějí o tragédiích, odvaze i obyčejném lidském osudu, který se tu kdysi naplnil. Každý kámen, každé vyryté jméno, každý letopočet – to všechno je součástí paměti hor. Objevování těchto drobných památek se pro mě stalo dalším způsobem, jak proniknout do duše Jizerských hor. Jsou němými svědky minulosti, ale i jakousi mapou, která vede hluboko do srdce této krajiny. A já se rozhodl stát se její součástí.
Jizerské hory se staly mojí láskou i vášní. Zažil jsem v nich mnoho krásných i tajemných příběhů a rád vám je budu vyprávět.

Foto: Tomáš Exner, Odkaz