Kouzlo Viničné cesty

Dnešní příběh je mým vyznáním k jedné z jizerskohorských cest. Možná někoho inspiruje k vlastní výpravě, nebo alespoň na chvíli přenese do klidu jizerských lesů.

Vlak zpomaluje a za okamžik zastaví na malé zastávce v Oldřichově v Hájích. Vystupuji a chvíli nasávám ranní vzduch. Voní po lese, vlhkém mechu a kouři z komínů. Stačí jen ujít pár set metrů vzhůru po silnici a jsem v Oldřichovském sedle – tady je začátek mého dnešního putování - Viničná cesta. Už jsem se o ní několikrát ve svých příbězích zmínil, je pro mne jedním z ikonických míst, stezkou propletenou historií, legendami a tichými svědky minulosti. A také výchozím místem pro putování za pomníčky.

Vydávám se po široké lesní cestě, která se vine mezi buky po vrstevnici pod hřebenem Poledníku. Je všední ráno, slunce prosvítá mezi větvemi a hází na zem zlatavé skvrny. Mám rád tuto denní dobu, především proto, že většinou nepotkám živou duši. Jen šumění stromů a ranní ptačí koncert.

Cesta svoji neopakovatelnou atmosféru. Říká se, že své jméno dostala kvůli jedné ze zatáček, kde je prý celoročně stabilní teplota jako ve vinném sklepě. Těžko posoudit, ale je pravdou, že v několika ostrých zákrutách je i v plném létě stín. Po svazích stéká pár potoků, některé z nich ani nepostřehnete, jak jsou zavalené balvany. Vynoří se až v propustcích pod cestou a pokračují stržemi dál do údolních niv.

Jdu pomalou chůzí pod smaragdovým baldachýnem bukového listí, sleduji svah pod cestou a vyhlížím mezi kameny dva potoky. Mezi stromy lehce probleskuje železniční trať, než se stočí lesním průsekem k Raspenavě. Slyším zvuk vody a míjím první z potoků. Zhruba v polovině svahu pod cestou se oba potoky spojují. Někde ve změti balvanů leží Effenbergerova smrt – připomínka smrti sedmdesátiletého dřevorubce, kterého zabil padající strom. V kamenném moři se nelehce hledá, tabulka je obrácená po svahu dolů a křížek zaniká ve stínohře stromů.

Vrátím se zpět na cestu, stačí ujít jen pár metrů a ve svahu nad cestou vyhlížím další pomníček – další dřevorubecké úmrtí. V žulovém kameni je zasazena tabulka a prostý malý železný kříž – upomínka na pětapadesátiletého dřevorubce Adolfa Patzelta z Oldřichova v Hájích. Na chvíli se zastavím, dívám se shora na cestu a představuji si, jaký asi byl život lidí, jejichž jména tu zůstala vytesaná do kamene. Mám smíšené pocity - Jizerské hory jsou krásné, ale umí být velmi drsné a nesmlouvavé.

Po chvíli chůze se přede mnou objeví dřevěná informační tabule – zde se odpojuje Stará poutní cesta a spěchá do údolí. Cesta se dál obtáčí kolem Ostrého hřebene – vyhlášené horolezecké oblasti. Strmé, majestátní skály se tyčí mezi stromy a lákají horolezce i zvědavé poutníky. Mezi skalami se krčí betonové stavby – pozůstatky lehkého opevnění vybudovaného v letech 1937-1938, pro zesílení obrany Jizerských hor a Liberecka. Linie „řopíků“ se táhne Jizerkami, nebyla však nikdy dokončena. Její stavbu přerušila Mnichovská dohoda. Bunkry tak nikdy nesloužily plánovému účelu.

Nemohu odolat a vydávám se po horolezecké stezce vzhůru ke skalám. Snažím se nijak nenarušovat klid tohoto místa, jdu sice po upraveném chodníku, ale přece jen v chráněném území. Chci ale zase jednou pozdravit symbol jizerskohorského lezení – skalní útvar Zvon. Počítám kroky, a vyhlížím nad sebou ikonickou skálu. Konečně jsem nahoře, obcházím kamennou věž, s bušícím srdcem si sedám si na kámen a nechám se pohltit okolím. Příroda je mocná čarodějka, když dokáže vytvořit dokonalé sochařské dílo. Chvíli jen tak poslouchám lesní ticho, které ruší jen vítr proplétající se mezi větvemi. Je to zvláštní místo – působí vznešeně, skoro až posvátně.

Několik pohledů do údolí a vracím se zpět, cesta prudce zatáčí kolem skály a já už vidím úsek, který má pro mne zvláštní význam. Psal jsem o něm v jiném příběhu – Duchové na Viničné cestě. Tehdy jsem jel v noci domů na kole a sám sebe jsem dokázal neskutečně vyděsit.

Dnes ale nikam nespěchám, tak se zastavím u dalšího pomníčku. Devětasedmdesátiletý František Hausmann, vysloužilý hajný z Oldřichovského sedla, trpěl nesnesitelnými bolestmi hlavy, které ho dohnaly k dobrovolnému odchodu ze světa. Tragédii připomíná malá tabulka, vsazená do žulového balvanu. Z cesty není vidět, musíte balvan obejít. Zkuste to, od pomníčku se vám otevře jeden s krásných pohledů na okolní lesy.

Pokračuji dál, začínají se objevovat první cyklisté. Přidávám do kroku a míjím Svobodovu smrt – tabulka s křížkem na velkém balvanu nad cestou připomíná smrt sedmatřicetiletého lesníka Josefa Svobody. Byl ve službě a projížděl na motocyklu Viničnou cestu, když byl na tomto místě sražen a zabit protijedoucím motocyklem. Nezodpovědný řidič si chtěl i přes zákaz vjezdu zkrátit cestu.

Dnes je opravdu krásný den a mně se příliš nechce uhýbat některým polykačům kilometrů, kteří mají pocit, že chodci na cestu nepatří. Dorazím k turistickému přístřešku a odbočím nenápadnou stezkou po malém hřebínku pod cestou až k místu, které mne při první návštěvě neskutečně ohromilo. Přede mnou se otvírá pohádková scéna - lesní jezírko a skála. Jsem na místě, zvaném Mlaka. Není to moje první návštěva, poprvé jsem tady hledal pomníček, zvaný Kursk. U jezírka na stromě jsou dva kříže – jeden je dřevěný, ten druhý, železný, pomalu pohlcuje kůra stromu. Zmiňovaný pomníček je ale na jiném stromě – do kůry vyrytý nápis „Kursk 1945“. Proč je tady připomínka tankové bitvy, nevím. Ale to místo má zvláštní přitažlivost. Kámen, voda, les – klid, síla, energie.

Nerad opouštím tohle místo, na kterém se tak krásně dobíjí ztracená energie. Vracím se zpět na cestu, přidám do kroku a rychlým krokem se blížím vstříc civilizaci. Loučím se se skalami, pomníčky i tichem lesa, mezi stromy probleskují první stavení Ferdinandova a moje dnešní putování končí. Já ale vím, že se sem zase vrátím. Protože některá místa v sobě mají něco, co vás přitáhne zpět. Zítra, za týden, měsíc, rok ….

Pokud se sem někdy vydáte, zastavte se a zaposlouchejte. A nechte Viničnou cestu vyprávět svůj příběh.

Fotografie: úvodní snímek se svolením autora - Tomáš Exner, Odkaz , ostatní snímky autor článku