Jizerka: První jarní setkání

Jizerku jsem znal dávno předtím, než jsem ji skutečně spatřil. Poslouchal jsem o ní vyprávění od přátel, kteří se tam vraceli s jiskrou v očích, a četl jsem o ní v Knize o Jizerských horách.

Představoval jsem si ji jako tiché místo uprostřed horské přírody, téměř nedotčené časem. A když jsem se tam konečně vydal, byl jsem zvědavý, jestli se mé představy setkají s realitou.

Moje cesta začala na Smědavě, u staré horské chaty, kde jsem si dal rychlou kávu a nasál atmosféru hor. Venku ještě ležely zbytky sněhu, ale vzduch už voněl jarem – vlhkou hlínou, rašící trávou a čerstvým jehličím. Podél asfaltové Jizerské cesty zurčela voda z tajícího sněhu, jako by se i ona nemohla dočkat jara.

Jak jsem šel dál, lesy se pomalu otevíraly do širých luk a vzduch byl čím dál svěžejší. A pak, po několika kilometrech chůze, se přede mnou objevila Jizerka. Přesně tak tichá a krásná, jak jsem si ji představoval – malá osada schovaná mezi horami, s dřevěnými chalupami, břidlicovými střechami a potůčky lemujícími cesty.

Od závory u chalupy Pešákovny, kde se cesta mírně svažuje k osadě, mě přivítaly první jarní květy. Kolem stavení podél cesty kvetly záhony narcisů – žluté i bílé hlavičky se kývaly ve větru, jako by mě zdravily při příchodu. Celá ta scenérie působila téměř pohádkově. Jarní slunce barvilo chalupy do teplých odstínů a vzduchem se nesla vůně vlhké země a pryskyřice.

Příliš ponořený do dojmů z místa jsem si ani nevšiml, že jsem minul odbočku na rašeliniště Jizerky. Až později, když jsem si sedl k odpočinku v Panském domě, jsem si uvědomil, že jsem prošel kolem něj bez povšimnutí. Možná to byl osud – něco mi říkalo, že se sem budu muset vrátit.

Po krátkém odpočinku jsem vyrazil k Bukovci, čedičové dominantě na západní straně osady. Cestou jsem míjel svah, která byla posetý žlutými úpolíny. Věděl jsem o nich, ale tak obrovský zlatý koberec květů jsem opravdu nečekal. Zastavil jsem se a chvíli jen tak pozoroval ten kousek divoké přírody – tráva se kývala ve větru a mezi ní zářily žluté květy, jako drobné slunce rozeseté po zemi. Chvíli jsem si říkal, že bych měl zastavit a užít si ten pohled déle, ale nakonec jsem se vydal po stoupající cestě dál.

Stoupání nebylo dlouhé, ale s každým krokem se otevíraly nové pohledy – na rozkvetlé stráně, na Jizerku hluboko pode mnou, na oblohu, která byla modrá tak, že se tomu nechtělo věřit. A když jsem obešel celý vrch po naučné stezce, zastavil jsem se nad úpolínovou loukou, rozhlédl jsem se kolem a cítil ten zvláštní klid – ten pocit, kdy víš, že jsi na správném místě.

Cestu zpět domů jsem zvolil jinou – vydal jsem se po dlouhé panelové Promenádní cestě. Široká a dlouhá stezka vedoucí pod Vlašským hřebenem mi dala možnost v klidu si užít pocity z krajiny, která mě toho dne tak okouzlila. Slunce pomalu klesalo, vrhalo dlouhé stíny na louky a vítr se začal opírat do korun stromů. Na Smědavě jsem si mohl odpočinout, ale nechtěl jsem – měl jsem v hlavě jedinou myšlenku: dojít až domů pěšky.

A tak jsem pokračoval. Zvolna jsem sestupoval do Hejnic, zatímco se nad Jizerkami začínal snášet večer. Lesy potemněly, cesta vedla dolů k první civilizaci a já si uvědomil, jak moc byl ten den výjimečný. Nebyl to jen výlet, byl to okamžik, kdy se pro mě Jizerské hory staly něčím víc než místem na mapě. Staly se místem, kam se budu vracet.

A pokud jsi na Jizerce na jaře ještě nebyl, jedno ti poradím – běž. Dýchej. Dívej se. A nech ji, ať si tě získá stejně jako mě.

Foto: Tomáš Exner, Odkaz