Jak jsem potkal Gorilu v jizerských lesích

Začalo to jako každá moje cesta po Jizerských horách. Touha prozkoumat, co se skrývá ve skalách, které jsem z dálky sledoval při častých jízdách Oldřichovem v Hájích.

Nejkrásnější pohled na ně byl, když opadalo bukové listí a skály odhalily svoji krásu a velikost. V té době už jsem poměrně dobře znal skály nad údolím Hejnic a Bílého potoka a často putoval po hřebenu Poledníku do Oldřichovského sedla. Pokaždé, když jsem se zastavil v hospodě u Kozy, myslel jsem na to, že jednou musím překročit hlavní silnici a vydat se za jiným příběhem.

Rozhodnutí padlo jednoho podzimního slunečného dne. Slunce se rozlévalo po zemi jako zlatý prach a stále odmítalo připustit, že se blíží zimní čas. Teplý vzduch se ještě držel údolí, ale v lese už byl cítit chladný nádech, který přicházel s večerem. Vzduch byl prosycený vůní vlhké země a podzimní vegetace. Skály, které se ještě před chvílí ukrývaly ve stínu, teď zřetelně vystupovaly z lesa. Slunce prosvítalo mezi větvemi a zanechávalo na kamenech dlouhé, teplé stíny. Ticho rušilo jen občasné šustění listí a šepot větru.

Věděl jsem, že po cestě je několik pomníčků, ale dnes jsem byl pevněl rozhodnut držet se značených stezek. Přece jen jsem vstupoval do neznámého terénu a každé odbočení by také mohlo znamenat nepříjemné bloudění mezi skalami – prostě, tady jsem ještě nebyl doma.

Vyrazil jsem na cestu po upravené naučné stezce. Prvním zastavením na mé cestě byly skály, zvané Gorila a Sněhulák. Zvlášť na Gorilu jsem se těšil, viděl jsem ji na mnoha fotografiích, obrovskou opičí hlavu, zasazenou mezi kmeny stromů. A nezklamala mne – jak jsem stoupal vzhůru po stezce, pomalu se odkrývala její silueta. Jakoby se obrovské zvíře usadilo k odpočinku v lese na úbočí vrchu Kopřivník. Měl jsem pocit, že se každým okamžikem musí hnout, odvalí obrovské balvany a odkráčí skalami někam pryč. Na chvíli jsem se zastavil a vnímal jsem tu sílu přírody, která dokázala vytvořit takové sochařské dílo.

Pokračoval jsem dál, cestou jsem se na chvíli zastavil u Mackovy mohyly – památky na členku frýdlantského junáka, přezdívané Macek. Dívka zemřela v patnácti letech na leukémii. Pomalým krokem jsem se blížil k další zastávce na mém putování – Skalnímu hradu. Na mohutné skále měl dle pověsti stát loupežný hrádek. Mně tedy věrohodněji zní tvrzení, že se jednalo o tvrz chránící starou obchodní stezku, spojující Liberecko s Frýdlantskem. Ovšem, jak najdeme hranici mezi pohádkami a skutečností? Jisté je, že archeologické nálezy doložily středověké osídlení.

S místem je spojeno mnoho příběhů. Lidové báchorky tvrdí, že Skalní hrad měl být spojen podzemní chodbou s frýdlantským zámkem, jiné vyprávějí o krásné dívce držené na hrádku loupežníky. Ať je pravda jakákoliv, ze Skalního hradu se otvírá nádherný výhled na Frýdlantsko a do vzdálené Horní Lužice. Stál jsem na vrcholové plošině a vnímal krajinu, osvětlenou podzimním sluncem. Bylo nízko, některá místa v údolí již byla v šeru, zatímco na vrcholcích kopců se zlatavé paprsky slunce ještě vlnily, jak se proplétaly mezi větvemi stromů. Ticho kolem mě bylo hluboké, snad proto, že příroda v této chvíli dýchala v pomalejším rytmu, jako by zůstávala stát v očekávání večera.

Zde jsem na chvíli zůstal a nechával se unést tím zvláštním klidem. Výhled mi připomněl, jak malý člověk může být, když se ocitne uprostřed takto majestátní krajiny. Byl to pohled, který jsem si chtěl zapamatovat.

Z údolí zahoukal vlak a já se probral a pohnul k další cestě. Pokračoval jsem dál, až jsem dorazil k Hřebenovému buku, křižovatce lesních stezek. Na chvíli jsem si odpočinul v turistickém přístřešku a zaváhal – mám se vydat zpět do údolí, nebo pokračovat dál, po hřebenu. Po chvíli přemýšlení jsem samozřejmě neodolal a rozhodl se pokračovat na další vrchol. Když už jsem se vydal na cestu, tak přece nevynechám Oldřichovský Špičák. Cestou jsem minul křížek na Scheibe, a před stoupáním na vrchol jsem neodolal a odbočil k neobvyklé skále, zcela trefně zvané Hřib. Z obrovského balvanu opravdu vyrůstá nepřehlédnutelná kamenná houba.

Poslední stoupání ke skalnatému vrcholu mi sice dalo trochu zabrat, ale mysl zatím vítězila nad útrapami těla. Vrchol Špičáku převyšovaly vzrostlé stromy, ale s trochou štěstí jsem našel místo, ze kterého je stále vidět Ještědský hřeben.

Po chvíli odpočinku jsem se vydal dolů k rozcestí pod Špičákem a po stezce zvané Hřebenovka jsem se vracel zpět na křižovatku cest. A nelitoval jsem zvolené cesty, jen tak jsem mohl projít Kamennou bránou a potkat Temnou věž. Brzy jsem byl na místě a vděčně pozdravil Hřebenový buk, jehož stín mě vítal jako tichý přítel.

Čekala mne cesta do údolí, sestupoval jsem po modré značce a původně jsem měl namířeno k železniční zastávce. Ale krásný, stále vlahý podvečer mne přesvědčil, že by byla škoda putování ukončit. Odbočil jsem na cyklostezku, vedoucí do Oldřichovského sedla, a došel k železničnímu tunelu. Chtěl jsem se ještě podívat na jeden pomníček - Pojerovu památku. Malá tabulka, zasazená v kamenné zdi vlevo od ústí tunelu připomíná tragické úmrtí italského dělníka, který zde zahynul při práci na ražbě železničního díla. Když o tom tak přemýšlím, tak kamenný tunel je vlastně největším pomníčkem v Jizerských horách.

Vrátil jsem se na místo, kde se moje dnešní cesta začala a rozhodl se dnešní duchovní zážitky trochu vyrovnat něčím hmatatelnějším. Pivo a pečená klobása v hospodě u Kozy byly přesně tím, co jsem potřeboval. A co víc, v hospodě jsem setkal s několika přáteli, kteří také využili slunečný den k putování a chystali se pěšky do Hejnic. A tak jsme se společně vydali po Staré poutní cestě k domovu. Slunce již bylo dávno za obzorem a v setmělém lese jsem byl docela rád, že nejdu sám. Cesta ztemnělou krajinou s přáteli rychle utíkala a brzy nás přivítalo městečko, zářící do noci. Byli jsme doma.

Fotografie: úvodní snímek se svolením autora - Tomáš Exner, Odkaz