Hledání pod Ořešníkem

Hledání pomníčků v Jizerských horách se stalo mojí vášní. Mnohdy jsem se vracel s neúspěchem, o to větší nadšení a radost působilo jejich objevení. A že to někdy trvalo. Dnes hledání pomníčku pod skalami Ořešníku.

Šel jsem sám. Ráno bylo mlhavé, ale vzduch už začínal vonět podzimem. Listí ještě drželo na stromech, ale když se do něj opřel vítr, znělo to jako déšť. Zem byla měkká, nasáklá včerejším deštěm, a boty se mi bořily do mechu.

Měl jsem trochu nejasný cíl, jen směr byl jasně daný – jižní svahy Ořešníku. Místo, kde se skály prudce rozbíhají do lesa, a kde mezi nimi buky rostou samé hřiby. V kapse zavírací nůž a síťovku, kdyby náhodou, ale víc než houby mne lákalo najít dva pomníčky.

Odbočil jsem od břehu Velkého Štolpichu do lesa a začal hledat první pomníček. A sbíral houby. Šel jsem lesem pomalu, obcházel balvany, nakukoval do škvír mezi nimi a vždycky, když se za některou skálou otevřela nová malá paseka, zatajil se mi dech. Bylo to jako objevovat tajná místa.

Pak jsem zahlédl první pomníček. Najednou tam byl. První vítězství. Stál jsem tam a díval se na něj, na prostý křížek, který kdysi někdo vytesal do žulového balvanu, a na buky, které od té doby narostly. Místo bylo tiché, jen vítr šuměl ve větvích.

Pokračoval jsem dál. Skály se stávaly divočejšími, cestička mizela. Ale já věděl, že mám správný směr. Někde nade mnou, pod skalními plotnami, se ukrývá druhý pomníček – Krauseho kříž.

Připomíná příběh jedenáctiletého Emila Krauseho z Libverdy. Hrál si s dvěma kamarády ve skalách pod Ořešníkem a najednou se zřítil z desetimetrové výšky. Zůstal bezvládně ležet pod kamennou plotnou. Pád bohužel nepřežil. Oba chlapci se lekli a utekli domů. Přiznali se, až když se Emilova matka začala večer shánět po synovi. Bohužel si nedokázali vzpomenout, kde k neštěstí došlo. Jen díky cvičenému psu bylo chlapcovo bezvládné tělo nalezeno po dvou dnech hledání.

Stoupal jsem stále vzhůru mezi balvany a najednou konec – stál jsem pod strmými kamennými plotnami – tady někde to musí být.

Nebudu vás dále napínat – nenašel jsem ho. Zato síťovku plnou hub. Sedl jsem si na jeden z balvanů. Pod nohama mi šustilo spadané listí, na rukou jsem cítil chlad kamene. V hlavě se mi honily myšlenky. Hledal jsem pomníček. Našel jsem víc.

P. S.: Pro zvědavé čtenáře – nakonec jsem ho našel, na druhý pokus. Stačilo udělat pár kroků navíc od místa, kde jsem hledání vzdal.

Foto: Tomáš Exner, Odkaz