Hledání Anny Richterové

Jsou v Jizerských horách místa, která se ztrácejí v čase. Zarůstají mechem, mlhou a zapomněním. A přesto stále existují, jako stopy dávných příběhů, které nechtějí zmizet. Jedněmi z těch míst jsou i pomníčky.

A proč mě tolik přitahuje myšlenka tato místa hledat?

Možná proto, že pomníčky v Jizerkách nejsou jen obyčejné kameny s nápisem. Jsou to svědci minulosti, které člověk musí objevit sám. Nebývají na mapách, nevedou k nim turistické značky. Mnohé z nich musíš hledat, bloudit, dívat se jinak než obvykle. A právě v tom je jejich kouzlo.

Kříž Anny Richterové byl a je pro mne jedním z těch, který mne zasáhl silným příběhem. Navíc podle všech indicií ležel nedaleko nad obcí Bílý Potok, pod skalami v masivu Poledních kamenů. Takže vlastně pohodová procházka.

A tak jsem se vydal na cestu. Možná ho najdu. Možná ne. Ale v Jizerských horách není důležitý cíl – důležité je hledání samo.

První pokus byl spíš nesmělým vykročením do neznáma. Měl jsem jen kusé informace, zmínka v Knize o Jizerských horách s trochu neurčitou polohu někde pod skalami Poledních kamenů. Kolem byla jen změť cest, kamenů a lesních zákoutí, která si všechna byla podobná. Šel jsem podle instinktu, odbočoval, vracel se, naslouchal lesu – a nenašel nic.

Podruhé jsem se připravil lépe. Doma jsem pečlivě procházel mapy, četl vzpomínky lidí, kteří pomníček objevili, a snažil se složit dohromady mozaiku vodítek. Dokonce jsem objevil na internetu stránky s poměrně přesným popisem trasy. Šel jsem tedy jinou cestou, díval se pozorněji, zkoušel se vžít do těch, kdo tu kdysi chodili. Ale Jizerské hory mají svá tajemství pevně sevřená ve svých kamenných dlaních. Znovu nic.

Třetí pokus vlastně ani nebyl pokus. Měl jsem v plánu projít bývalou inspekční cestu, které se říká Čínská. Dnes je to místy jen uzoučká stezka, vedoucí po vrstevnici pod Poledními kameny. Cesta byla poklidná a v podstatě nenáročná. Procházel jsem bukový lesem, občas přelezl padlý kmen nebo obešel velký kámen. Najednou stezka vystoupila z lesa a já zjistil, že stojím na horním okraji velké paseky. A co víc, hledím do údolí, kde se zřetelně k nebi vypíná věž bílopotockého kostela. „To je snad paseka, kterou už 2 roky hledám! Pokud jsem správně, poblíž bude stát pomníček dřevorubce Augstena. Změna plánu.“ Vydal jsem se dolů na paseku a už zdálky jsem ho uviděl - kamenná žulová stéla s vytesaným křížkem a německým nápisem.

Nadšení a vzrušení z nálezu mne úplně ovládlo. Anička musí být kousek odsud. Teď už stačí dojít ke kraji lesa a pomalu podél něj scházet dolů. Dva roky hledání, neúspěchů i nadějí a najednou – tam byl. Nenápadný, tichý, schovaný v lesním stínu. Kámen, který by si člověk snadno spletl s obyčejným balvanem, kdyby na něm nebylo to jediné znamení – litinový kříž.

Našel jsem ho. Pomníček Anny Richterové.

Všechno kolem náhle ztichlo. Bylo slyšet jen šumění nedalekého potoka. I všudypřítomný podzimní vítr se uklidnil a jen lehce si pohrává se spadaným listím. Stojím a dívám se na svědka dávné tragédie.

Stačila chvíle nepozornosti rodičů a tříleté děvčátko najednou nebylo k nalezení. Z Bílého Potoka je to sem dlouhá cesta. Snažím se vcítit do duše tříletého dítěte. Šla sama, bloudila lesem, dokud ji síly neopustily. Hledali ji marně 3 dny. Až živý sen vídeňského poutníka označil zoufalým rodičům místo, kde snad děvčátko najdou. Našli ji - bez života.

Teď tu stojím já, o více než sto let později. Dívám se na kámen a hledám pod křížem drobné prohlubně - prý stopy po Aniččiných prstech. Snažím si představit tu chvíli, kdy tu ležela naposledy. Když se setmělo a hory ji pohltily. Pomníčky jako tenhle nejsou jen kameny. Jsou to otisky příběhů, které bychom neměli nechat zmizet.

Dívám se dolů do údolí. Mlha se převaluje mezi stromy. Z údolí uslyším známý zvuk - hejnický expres houká před přejezdem. Vrací mne zpět do reality.

Odcházím pomalu. Už nemusím hledat. Ale stejně vím, že se sem někdy vrátím.

Foto: Tomáš Exner, Odkaz