Duchové na Viničné cestě

V době mého „cyklo“ období jsem si oblíbil pár tras, které jsem pravidelně od jara do podzimu projížděl. Jednou z nich byla trasa z Hejnic po Viničné cestě přes Oldřichov do Mníšku na přehradu Fojtka.

Zvlášť v létě jsem ji měl rád, v lese byl příjemný stín a těch pár kilometrů po silnici z Oldřichovského sedla na přehradu se dalo pohodově zvládnout. Na přehradě jsem si odpočinul, a když bylo příznivé počasí, tak jsem si zaplaval a protáhl unavené svaly ve vodě. Jezdíval jsem odpoledne po práci a vracel se podvečer, než zapadlo slunce.

Jednou mi volal kamarád, bydlel v Mníšku, ať se stavím na kafe. Řekl jsem si, proč ne, a vyrazil tradiční trasou. Vykoupal jsem se na přehradě, osvěžil se a pak vyrazil na návštěvu. Jenže jsem se trochu zapovídal a čas utekl rychleji, než jsem čekal. Najednou byla hodina před půlnocí, venku tma a já jen tak nalehko bez předního světla. Kamarád mi nabídl přespání, ale odmítl jsem, že musím zpět domů. Nakonec mi aspoň půjčil světlo, abych nejel úplně naslepo. Samozřejmě jsem byl hrdina – v Oldřichově na silnici svítí pouliční světla a Viničnou přece znám i poslepu. Projel jsem Oldřichovem, ve stoupání do sedla jsem špatně přehodil a spadl mi řetěz. U poslední lampy jsem ho nahodil zpět, vjel do lesa a najednou byla tma. Nasedl jsem na kolo a začal vyjíždět poslední stoupání k hospodě Hausmannce.

Najednou se v lese ozvalo první zakřupání v křoví. Normálně bych to ignoroval – srnky, zajíci, maximálně divočák. Ale v noci? Najednou máte pocit, že tam stojí něco mnohem většího. Ideálně s rudýma očima. Ani jsem si nevšiml, že mám na kole těžký převod, ale asi jsem trhnul osobní rekord v jízdě do kopce.

U Hausmanky mě vítala poslední rozsvícená lampa, dal jsem si krátký odpočinek a najel do první zatáčky za závorou. Tma houstla, cesta vypadala úplně jinak než ve dne a půjčené světlo matně osvětlovalo terén tak půl metru před kolem. Modlil jsem se v duchu, ať nenajedu na výmol a někde se nevybourám.

Projížděl jsem opatrně zatáčky, až jsem vyjel na delší rovinku. Po pravé straně se tyčí skály zvané Srázy a po levé straně spadá svah dolů do údolí k Raspenavě. Les je tady řidší a mezi stromy trochu probleskovalo světlo měsíce. Scéna jak dělaná pro horor. Přímo u cesty, zhruba v polovině rovinky je pomníček zvaný Hausmannova smrt – vysloužilý hajný František Hausmann z hájovny na Oldřichovském sedle, se na tomto místě ve věku 79 let 16. září 1964 oběsil na stromě. Prý proto, že již nemohl vydržet prudké bolesti hlavy, kterými trpěl poslední měsíce před smrtí.

Najednou mi došlo, že je skoro půlnoc - hodina duchů. Moje bujná fantazie začala pracovat na plné obrátky. Hajný vlastně zemřel násilnou smrtí a tak asi nemá klid ani po smrti. Je půlnoc – hodina duchů – a jeho neklidný duch tady může obcházet.

Šlápnul jsem do pedálů a projel kolem onoho místa nejvyšší rychlostí. Tak rychle jsem zbytek cesty snad nikdy nezvládl. Představa, že by se na cestě v tu chvíli objevilo něco, cokoli – třeba noční chodec – nevím, jak bych zareagoval. Vnímal jsem jen cestu před sebou a prostě šlapal jak o život. Vůbec jsem si neuvědomoval, že jsou na cestě nerovnosti a můžu se vybourat. Tempo jsem zvolnil až na posledním klesání, kde už lesem probleskovaly první světla nedalekého Ferdinandova.

Dorazil jsem domů zpocený jak po sprintu do kopce. Doma se mě ptali, jaká byla vyjížďka. „Úplně klidná,“ zalhal jsem a v duchu jsem si vynadal, jak sám sebe dokážu vyděsit.

A ponaučení? Na noční projížďky lesem si berte čelovku. A nervy ze železa. A bujnou fantazii nechejte raději doma.

Foto: Tomáš Exner, Odkaz