Chvála vody

Představ si lesní potok. Šumí, zpívá si svou píseň, a přitom vypráví příběh krajiny, kterou protéká.

Voda je jako srdce hor – pohání život a propojuje svět. Není jen krásná – je životodárná. Z jejich pramenů pijí stromy, mechy i kapradiny. A zrcadlí se v ní nebe, jako by krajina a obloha vedly tichý rozhovor.

Jizerské hory šeptají vodou. Kamkoli se vydáte, slyšíte její hlas – zurčení potoků a říček, bouřlivý křik vodopádů, hučící proudy řek, tanec vln na hladinách přehrad a tichý dech jezírek, rybníků a rašelinišť. Ušlému poutníku nabídne osvěžení a úlevu. Je všudypřítomná – v ranních a večerních mlhách, plískanicích, deštích a zimních závějích. Ani nevím proč, ale nedokáži se nezastavit, pokud potkám na svém putování vodu. Každé setkání je nové a inspirující - voda je tu průvodcem, pamětníkem i tvůrcem. Mnoho příběhů se skrývá v jejich kapkách.

Potoky a řeky – cesty krajem i duší

Rád se brodím podél kamenitých koryt jizerských potoků při putování k jejich pramenům – cítíte jejich syrovost a dravost. Někdy se ztrácí v kamenném bludišti a vy jen slyšíte, že někde hluboko pod balvany si voda razí cestu dolů, do údolí, kde splynou s řekami. I řeky jsou v horách divoké a téměř nezkrotné, než je údolí uklidní. Ale stále neúnavně bojují - lidé je svázali kamennými koryty, ale stačí jarní tání nebo déšť, a jejich paměť jim velí vrátit se tam, kudy si samy rozhodly prorazit cestu. Jizera, Smědá, Desná, Kamenice, Nisa – mnohokrát nám ukázaly, jak umí vládnout krajině.

Nejradši mám potoky v roklích pod severními srázy – Bílý a Černý potok, Malý a Velký Štolpich. Kdysi jsem míval bláznivé nápady a šplhal korytem přes obrovské balvany vzhůru k náhornímu plató. Mnohdy to byly krkolomné, téměř horolezecké výstupy a dnes si říkám, že mám opravdu pracovitého anděla strážného.

Sedněte si na břeh a chvíli vodu vnímejte – jak proudí, naráží na kameny i padá dolů z kamenných prahů. To je ta pravá živá voda.

Přehrady – malá lidská vítězství

Rostoucí sídla na okrajích hor potřebují k přežití vodu. A když sama řeka nestačí, člověk vytvoří jezero.

Souš, Josefův Důl, Černá Nisa, Fojtka, Mšeno .... Jizerské přehrady jsou příběhy lidské píle a umu, statečného boje s nástrahami hor. Ne vždy to ale byl boj vítězný. Stojím u Protržené přehrady a cítím tíhu jejího příběhu. Voda tu byla vítězem i zkázou. Člověk se ji snažil spoutat, ale ona ukázala svou sílu. Přestože je přehrada rozervaná, voda tu dál proudí, tiše a smířlivě, jako by připomínala, že některé rány se zacelují časem.

A ještě jeden, naštěstí nedokončený příběh – stále se zvyšující nároky na spotřebu vody málem způsobily zánik jednoho unikátního ekosystému Jizerských hor – Velké Jizerské louky. Ve třicátých letech minulého století se vážně uvažovalo o přehrazení řeky Jizery a zatopení celého údolí.

Rašeliniště – krajina zrcadel

Tichá, skrytá srdce hor – to jsou tu rašeliniště. Když k nim přicházím, mám pocit, že se dívám do tváře prastaré země. Voda tu nevytváří bouři ani spěch, černočerná zrcadla jezírek jen tiše odráží nebe. V těchto chvílích vnímám klid, který sahá hluboko pod povrch. Magické místo. Není divu, že je dějištěm mnoha tajemných příběhů. Ale o tom zase v jiném povídání. Buďte obezřetní, pokud chcete vstoupit do kraje rašelinných tůní a držte se jen tam, kde je to dovoleno. Duchové hor nesou velmi nelibě, pokud chce někdo rušit jejich klid.

Co nám vlastně říká voda? Naučme se jí naslouchat a chránit její cesty, aby zůstala čistá a svobodná. Když se k ní chováme s úctou, vrací nám to – mlhou nad ránem, lesklou rosou i tím jedinečným tichem, které zná jen ten, kdo se zastaví a poslouchá.

Chválím vodu…..

Fotografie: úvodní snímek se svolením autora - Tomáš Exner, Odkaz