Eurozóna nyní čelí nejvážnější krizi od svého vzniku. Koncem minulého týdne Řecko požádalo o finanční pomoc, která má odvrátit jeho bankrot. Ohnivé diskuse o vinících neberou konce a v EU přibývá i hlasů, které vytvářejí negativní obraz o společné evropské měně. Svou troškou do mlýna přispěl i náš pan prezident Klaus, když nám (v časopise Ekonom) sdělil, že projekt eurozóny už vlastně zkrachoval. Projekt eurozóny nezkrachoval a tuto krizi překoná. Bude to ovšem stát politickou rozhodnost a řadu změn.
Nejpozději od roku 2004 je známo, že na základě pravdivých nefalšovaných údajů by se Řecko do eurozóny v roce 2001 nedostalo, protože ani tehdy nesplňovalo kritéria přípustného zadlužení. Podle nejnovějších údajů Eurostatu činil jeho loňský rozpočtový deficit 13,6 % HDP. Toto číslo mělo za následek další růst nedůvěry finančních trhů a tudíž i růst úvěrových úroků pro Řecko. Budiž řečeno, že za masivní falšování statistik o dluhu je zodpovědná minulá řecká pravicová vláda, nikoli současná socialistická, která naopak musela přijmout drakonická úsporná opatření.
Řecko bylo během posledních týdnů vystaveno bezpříkladným útokům finančních spekulantů. Tváří v tvář úrokovým sazbám blížícím se desetiprocentní hranici Aténám nezbývalo nic jiného, než přijmout pomocnou ruku nabídnutou ze strany EU a Mezinárodního měnového fondu. Pokud Řekové chtějí uniknout z dluhové pasti, muselo k tomu dojít. Při realizaci půjčky nejde o zametání řeckých prohřešků pod koberec. Peníze pro Řecko zdaleka nebudou zadarmo. Jde pouze o to, aby Řekové byli schopni pomocí přísných reforem ozdravit své hospodářství a dostali šanci půjčit si na úrok běžný pro jiné země eurozóny. Není nic ekonomicky zvráceného na tom, když eurozóna pomůže svému členu (nebo členům) k půjčkám za férových podmínek namísto toho, aby tyto státy byly nuceny platit vysoké výnosy spekulantů. Je namístě uvažovat o zřízení evropského fondu pro nouzové případy jako je ten řecký. Evropská komise by měla rychle předložit i návrhy k potírání spekulativních obchodů s finančními deriváty, konkrétně s neblaze známými CDS (pojistkami neschopnosti splácet státní dluhy).
Je také trošku pokrytecké, pokud nyní členské země EU ukazují prstem pouze na Řecko. Je totiž dostatečně známo, že Evropská komise navrhovala například již v roce 2005, aby Eurostat dostal víc pravomocí ke kontrole národních účtů. Tehdy ale ministři financí eurozóny takový zásah do národní autonomie odmítli. Eurostat tudíž dodnes nemá žádnou možnost ověřovat, zda se data, která mu členské státy předloží, shodují s realitou. Zaměstnanci Eurostatu ani nemají právo nahlížet do národních statistických výkazů a jsou jednoduše odkázáni na nezávislost, profesionalitu a spolehlivost centrálních statistických pracovišť v jednotlivých členských státech. Je proto nejvyšší čas umožnit rozšíření pravomocí Eurostatu.
Změn bude zapotřebí více, ale jejich zavedení si vyžádá určitý čas. Priorita současnosti je však jasná: pomoci Řecku odvrátit státní bankrot a zavést (nejenom) v této zemi potřebné reformy.
