Klaus k rozpadu ČSFR: „rozděl a panuj“ včera, dnes a zítra

Prezident Klaus ve svém bilančním rozhovoru pro Českou televizi vychvaloval vlastní roli při rozpadu Československa, obhajoval Mečiara a otřel se o bývalého prezidenta Havla. Podle něj nebyla k rozpadu Československa alternativa.

Klaus líčí rozdělení federace jako jediný lék na tehdejší československé problémy a neváhá tuto medicínu doporučit i dnešní Evropské unii. Václav Klaus se dlouhodobě prohlašuje za experta na likvidaci měnových unií a nabízí své know-how také eurozóně. Hladká odluka česko-slovenské měny však nemůže být brána jako platný argument pro rozpad eurozóny už proto, že v tehdejším Československu byla nesrovnatelně nižší míra vyspělosti finančního systému a jeho provázanosti s ostatními ekonomikami.  Důsledky rozpadu eurozóny pro reálnou hospodářskou aktivitu a zaměstnanost v členských zemích EU nelze odhadnout tak jednoduše, jak nám namlouvá ekonom Klaus. 

Aniž bych chtěl spekulovat o jiných možnostech tehdejšího vývoje, jedno je jisté: rozdělení Československa proběhlo na základě vůle dvou vítězů voleb, nikoli vůle občanů, protože těch se nikdo neptal. Kdo ví, jak by referendum tehdy dopadlo. Podle Václava Klause však prý nebylo třeba se občanů ptát, protože stačila ambice nejsilnějších politických stran k rozbití státu. Právě vliv Klause a Mečiara po rozpadu federace v jednotlivých národních státech nepochybně vzrostl. „Rozděl a panuj“ tehdy zafungovalo bezchybně, tak proč by nemohlo fungovat i jinde a jindy?

Méně evropské integrace podle euroskeptika Klause znamená více demokracie. Je však řada důvodů proč si myslet, že demokracie není to hlavní, co leží českým euroskeptikům na srdci. Názor občanů na rozdělení Československa se jim tehdy nehodil. Zato dnes by se jim možná hodilo referendum o vstupu do eurozóny, které si do svého programu vetkla ODS poté, co se měnová unie začala potýkat s krizí.

Posilování demokracie a přibližování moci k občanům ostatně nikdy nebylo silnou stránkou Václava Klause a jeho věrných. Připomeňme neustálé oddalování vzniku krajských samospráv v ČR.  Když už bylo vytvoření územně samosprávných celků nevyhnutelné, bojoval Klaus v čele ODS alespoň o co největší počet krajů, aby byl jejich politický vliv vůči pražskému mocenskému centru co nejmenší.

Politik Klaus je koherentní minimálně ve dvou ohledech, které spolu úzce souvisí: má dlouhodobou nedůvěru v angažovanou občanskou společnost a v evropskou integraci. Politická integrace Evropy je prý škodlivá a EU by se měla zredukovat na zónu volného obchodu. Nadnárodní integrace, která staví na základech právního státu a jednotných pravidlech fungování ve společném ekonomickém prostoru, je nežádoucí, protože nám pak anonymní cizáci mluví do našich domácích (ne)pořádků. 

Podobně se to má s (občanskou) společností. Ta podle Klause neexistuje, existuje pouze soubor jednotlivců. Tito jednotlivci se mají vyjadřovat při volbách jednou za čtyři roky. To úplně stačí, protože prostor mezi státem a veřejností vyplní politické strany, víc není potřeba. Aktivní občané by totiž mohli koukat svým voleným zástupcům pod prsty.

Dezintegrace Evropy by prý byla prospěšná. Ale pro koho? Určitě by byla prospěšná pro národní politiky Klausova nebo Nečasova ražení, ale rozhodně ne pro ekonomiky členských zemí a jejich občany. „Rozděl a panuj“ je zkrátka prastará poučka, která umožňuje maximalizovat vlastní moc bez ohledu na zájem společnosti i Evropy.