Česká média vesměs papouškují po premiérovi Nečasovi, že přijetí eura pro nás není výhodné a místy to vypadá, že proto o vstup do eurozóny vůbec nemáme usilovat. Hradní pán dokonce píše dopis premiérovi, ve kterém se oddává snění o české výjimce ze smlouvy o vstupu do měnové unie. Obecně lze zaznamenat určitou českou škodolibost vůči krizi v eurozóně a „čecháčkovskou“ spokojenost nad měnovou autonomií naší centrální banky: „Ještě, že jsme se do té eurozóny nehnali! Jsme díky vlastní měně ochráněni před krizí a hlavně nemusíme platit jako například Slováci!“
Skutečnost je taková, že přijetí eura je náš smluvní závazek vůči EU. To ostatně věděl dobře i tehdejší premiér Václav KIaus, když osobně podával českou přihlášku do EU. Naše hospodářství je odvislé od exportu na evropský trh. Tento prostý fakt znamená, že projekt jednotné evropské měny má pro nás zásadní důležitost. Argument o měnové autonomii, která nás ochrání, je zcela lichý. Pokud si spekulanti na mezinárodním finančním trhu zamanou, že si vezmou českou korunu na mušku, nemá naše centrální banka naprosto žádnou šanci zabránit katastrofální měnové turbulenci. Náš pocit, že jsme s českou korunou za větrem a v bezpečí, je naprostá chiméra.
Proslulým spekulantem, který si v minulosti pohrál s nejednou národní měnou, je George Soros. On sám se domnívá, že euro je jednou z nejstabilnějších měn, které kdy existovaly! Myslí si taky, že Evropané panikaří a dělají chybu, když vlastní měně nevěří. Když bylo euro zavedeno, byl jeho kurz 1,17 USD. Nyní euro stojí 1,33 USD. Euro je tedy navenek stále silnou měnou. Hlavní oslabenou měnou světa je americký dolar a nikoli euro.
Debata kolem situace eura je z velké části hysterická. O tom svědčily tahanice kolem vytvoření záchranného balíku a aktuálně o krizovém mechanismu doplněném dvěma větami do Lisabonské smlouvy. Hysterie je nebezpečná, protože nahrává spekulantům. Ti sází na rozpad eurozóny a cena za úvěry se pak šplhá do nesmyslných výšin. Eurozóna potřebuje stabilizovat. K tomu má sloužit reforma jejích pravidel.
Potřebnou stabilitu by přineslo zavedení evropských dluhopisů, tzv. eurobondů, jak je navrhuje lucemburský premiér Jean-Claude Juncker. Ty by pomohly stabilizovat eurozónu tak, že by umožnily některým členským zemím postupně refinancovat své dluhy za rozumnou a nikoliv lichvářskou cenu. Proti eurobondům se vehementně brání německá vláda, protože se obává následků v podobě rostoucích úroků a hněvu daňových poplatníků. Aby eurobondy nezpůsobily zvýšení úroků, bylo by moudré zároveň s nimi zavést poplatek z bankovních transakcí. Je to způsob, jak zapojit banky do řešení problémů, které samy natropily. Kromě toho by do veřejných rozpočtů připlynuly tolik potřebné peníze.
V celé Evropě se vede živá debata o tom, jak napříště ochránit eurozónu před nestabilitou. Zvažují se možnosti lepší koordinace hospodářské politiky v rámci EU. Český příspěvek do této diskuse je však více než skromný. Česká vláda ani nepředstírá snahu o konstruktivní přístup a kde je tázána, tam naznačuje obstrukci.
Naši domácí euroskeptici by měli konečně zaujmout aktivnější postoj k změnám pravidel v eurozóně. Prohlášení premiéra, že během mandátu vlády se Česko vyjadřovat k přijetí eura nebude, je dost ubohá evropská politika. Euro je i naší budoucností. Má-li se eurozóna stabilizovat, bude zapotřebí přistoupit aktivně k otázce silnější koordinace hospodářské politiky jejích členů.
