Vytrvalost přece jen přinesla plody. Libyjci za podpory Západu dobyli Tripolis a Kaddáfího dny jsou sečteny. Západ se raduje, že NATO přece jen dokáže vyhrát válku ze vzduchu a očekává vděčnost Libyjců. Mise je sice završena, ale vyhráno ještě zdaleka není. Je totiž mnoho důvodů, proč by šampaňské na oslavu mělo zůstat v lahvích.
Konec despotického vládce zatím znamená více otazníků, než odpovědí. Je bodem nula pro libyjskou společnost a její politické uspořádání. Pokud se Přechodné národní radě nepodaří naplnit své proklamace o mírovém přechodu k demokracii, reálně hrozí scénář bratrovražedného boje mezi kmeny, chaos a nakonec rozpad Libye na západní a východní část. Libye nemá zkušenost s demokratickým zřízením, i když podle znalců uvnitř jednotlivých kmenů demokratická samospráva funguje. Plukovník Kaddáfí během více než čtyř desetiletí své zelené revoluce zdevastoval vše, co by mohlo připomínat státní aparát a struktury občanské společnosti. Jedině zničení Kaddáfího představovalo tmel povstaleckých sil. Jeho konec nevyhnutelně rozkryje vzájemné spory uvnitř vítězného tábora.
Jedno je jisté: jak ekonomika tak stát budou muset být zbudovány na nových základech. Při obnově těchto funkcí mohou být EU a USA nápomocny. Měly by tak ovšem činit velmi opatrně. Libye je ve srovnání s dalšími státy regionu bohatá a Libyjci jsou tradičně velmi citliví na vměšování zvenčí. Při vší dosavadní vděčnosti NATO za pomoc proti Kaddáfímu zcela jistě začnou zaznívat hlasy obviňující spojence ze ztrát na životech a hmotných škod po bombardování. Následující politické turbulence a bezpečnostní vakuum budou nahrávat těm, kterým se bude hodit všechna negativa připsat na vrub západní vojenské intervence. Je nabíledni, že mezi povstalci jsou i skupiny s militantně islámskými spády. Náboženství tudíž bude určitě hrát roli v nadcházejícím kmenovém boji o moc.
Západ by se neměl oddávat mámivé představě o vděčnosti libyjského lidu za pomoc v boji za svobodu. Cíl svrhnout Kaddáfího byl dosažen, a tak by se NATO mělo opět urychleně stáhnout. Pokud si Libyjci sami budou výslovně přát podporu při transformaci státu a společnosti, pak je namístě vyslat západní policisty a školící odborníky.
Rezoluce Rady bezpečnosti OSN ukládá spojencům z NATO ochranu civilního obyvatelstva. Nehledě na skutečnost, že USA, Francie a Velká Británie pojaly svůj mandát jako de facto zmocnění ke změně režimu, Západ by měl od nynějška vůči novému vedení země klást požadavek na ochranu civilistů. Účinný tlak na nové vládce Libye by se dal docílit prostřednictvím podmíněného uvolňování zmrazených tučných kont Kaddáfího režimu v zahraničí.
NATO se v Afgánistánu a v Iráku poučilo, že pokusy naroubovat těmto zemím cizorodý společensko-politický model jsou odsouzeny k neúspěchu. Západní chápání lidských práv a model správy veřejných věcí nelze najednou přenést do arabského světa s jeho odlišnou historií, kulturou a mentalitou. Zatím tedy nelze odhadnout, jak bude vypadat libyjský politický systém ani zda bude organizován centrálně či z více míst zároveň. Zpočátku bychom neměli propadat nebezpečné iluzi, že se Libye stane díky přijetí nové ústavy a následného vypsání voleb demokracií podle našeho gusta. Pravděpodobnější je, že demokracie tam bude pouze formální, na papíře.
Vedle stabilizace politické a administrativní čeká novou Libyi i konsolidace ekonomická, včetně urychleného obnovení těžby a vývozu ropy. Pro Evropu bude neméně důležitá i spolupráce s novým režimem v otázkách kontroly migrace z afrického kontinentu.
