Vzpomínám si, jak jsem psal, že ve slévárně žádný ženský nepracujou. Tak určitě, mlácení kladivem do odlitků a odlévání železa by je stejně nebavilo.
Ale když odmyslím něžný pohlaví v účtárně, i na pracovišti se s ním můžu setkat; pár ženskejch nám chodí mejt hajzly a vydávat obědy.
Jedný z nich, starý Hepnarový, chlapi přezdívaj Čůránková víla, ale nesmí se jí tak říkat, protože ona to nemá ráda. Den co den vystříkává naše turecký hajzly hadicí s vodou. Cizí lidi se ušklíbaj, že v jedenadvacátým století sereme do tureckejch hajzlů, což je díra v zemi se dvěma šlapkama kolem. Ale jako všechno na světě to má hlubší smysl. Turecký hajzly, ty díry do země, nám pan továrník nechal postavit namísto běžných sedacích splachovacích záchodů schválně proto, aby se nám sralo co nejnepříjemněji, a tudíž abychom na toaletách trávili co nejméně času, jehož je tolik potřeba na tvorbu železných odlitků. No a Hepnarová to po nás, chudák, musí mejt.
A ona se tak nějak snaží to očistit a při smývání těch zaschlejch hoven se nepoblejt, ale každej den jí to trvá věčnost, takže v době její turecký mise musíme chodit chcát a srát na prostranství za slévárnu. V létě je to prima, zimu nebudu komentovat.
Hepnarovou při mytí hajzlů chodí pozorovat pan Sekyrka s Medvídkem. Ona stříká hadicí do těch děr a do těch pisoárů a kluci se jí vyptávají:
- Milostivá, neštípou Vás ty naše čůránky do očiček?
Baba se po nich vždycky ožene hadicí a kvůli nim máme zakázáno jí říkat Čůránková víla.
Když meje hajzly, má někde poblíž položenej mobil a z něj si vždycky nahlas pouští tekno. Protože: tekno je všekno, jak ví každej kultivovanej člověk. Jednou jsem ji poblíž teknomobilu nezahlíd a šel se normálně civilizovaně vychcat na ten krásnej plechovej pissoir, a nikoli za slévárnu pod okap. A jak si tak kulturně chčiju, otočím se, a vidím, že na mě bába s vyplazeným jazykem už nejspíš delší dobu čumí. No nic, jak chceš, jen se podivej, ty stará kozo, povzdechl jsem a zapnul kalhoty. A Čůránková víla si posunula brejle blíž k očím a zamečela: Co je to tady zase za příšernej smrad?
Její šmírování jsem si nenechal pro sebe a pan Sekyrka jí za to složil báseň, nejspíš jedinou ve svým životě:
Z oblaku horkých chcanek se vynořila
jak tekno něžná silueta
a z prsou se mi dere věta
na hovna je tu naše Čůránková víla.
Když jsem jako dvacetiletej kluk pracoval ve slévárně poprvé, ženský se daly potkat přímo na place. Každej den jsem se vídal s Jeřábnicí, která jako chlapi chlastala první ligu a celý dny kormidlovala severní mostovej jeřáb. Ta mi přišla podivná, ale jadernici Mařenu, další reprezentantku ženství, jsem vídal rád. Do určitý doby.
Mařena bouchala jádra na jaderně a myslím, že i na mimoslévárenský poměry to byla hezká ženská. Černý dlouhý vlasy a svítící oko. Asi kvůli tomu ji brousil jeden z tehdejších mistrů, ale pro mě v jejích zhruba pětačtyřiceti letech už byla úplně mimo zorný pole. Jenže jednou jsem byl z kuplovny převelen do jaderny, abych jí pomáhal s výrobou súrnych jader. Ona mi ukázala, jak na to, a pak mě zaujatě pozorovala.
A najednou se začala vyptávat. Kolik mi je a odkud jsem a tak. Slušně jsem jí odpovídal, protože byla ve věku mý matky. Jenže najednou na mě vybalila:
- Máš holku?
V tý době jsem chodil s Vínovým kabátkem. To byla moje největší láska v životě. Ale s tím jsem se Mařeně svěřovat nechtěl, tak jsem jenom hlesnul: Jo.
- Máš ji rád?
- Jo.
- A… děláte to spolu?
Už tón, jakým vlezlou otázku vyslovila, se mi hnusil. Podíval jsem se na ni. Jednou rukou se opírala o ponk a druhou měla založenou o nepřirozeně vystrčený bok v montérkách. Pobaveně se na mě dívala a s přivřenýma očima čekajíc, až se k ní otočím, vysunula spodní ret. Mírně zaklonila hlavu.
Na okamžik jsem skrz ty tmavý oči dohlíd až na dno ženský duše.
Ten den už jsem s ní nepromluvil a ona pak začala roztrubovat, že jsem prudérní mládě.
Jeřábnice byla pravej opak slizký jadernice. Opak hlavně ve vzhledu. Obě byly zhruba stejně starý, jenom chudák Jeřábnice byla neuvěřitelně ošklivá. Křivej obličej měla zpustošenej chlastem. Celý dny byla zabalená do umaštěnýho vaťáku a trůnila v pilotní kabince mostovýho jeřábu vysoko nad našimi hlavami. Jednoho dne mi navrhla, abych vystoupal k ní do kabinky, že mi ukáže, jak se jezdí s jeřábem. Nebál jsem se ničeho, tak jsem za ní vylezl. Seděl jsem jí u nohou, když dvěma joysticky ovládala pohyb patnáctitunovýho monstra. Ukazovala mi, jak s ním dokáže s centimetrovou přesností najet tak, aby se hák jeřábu dotkl závěsnýho oka odlévacího bubnu a dolestojícímu dělníkovi už stačilo jen do háku ťuknout a hák se zaklesl. Měla to v ruce a měla vynikající prostorovej odhad. I když teď už to umím taky, tehdy na mě její zručnost udělala dojem.
Chvíli jsme spolu jezdili a já viděl odlévání železa z nadhledu. Když mi pak zajela jeřábem na doraz a já mohl zase slízt dolů, chlapi se mi chechtali a vyptávali se:
- Neosáhavala tě ta stará kurva tam nahoře? Že tě osahávala?
Neosáhavala. Na nic se nevyptávala. Vlastně neříkala vůbec nic. Kormidlovala jeřáb a soustředila se na to. Byl jsem rád, že nebyla vlezlá jako jadernice Mařena. Protože kdyby na mě něco zkusila, musel bych ji důrazně odpálkovat.
A nevím proč, bylo mi jí líto. Za to, jak je ošklivá a jak chlastá. A za to, že neměla odvahu na žádný obvyklý ženský oplzlosti. Byla s mladým klukem sama v kabince jeřábu a mohla mi říct cokoli, nikdo by nás neslyšel. Přesto, že mě na jeřáb sama vylákala, náhle nevěděla, co se mnou. Možná se trochu styděla. Nejspíš sama za sebe. Za to, jaká je. Odhadla svoje možnosti a vzdala to. Čeho se ženská bojí nejvíc, je odmítnutí. A já jsem byl rád, že jsem na ni nemusel být zlej.
Nevím, jestli ještě vůbec žije. S jejím životním stylem by dnes musela být stará vychlastaná bába. Ale jednou, kdysi dávno, povozila na jeřábu mladýho kluka. A ten kluk k ní cítil respekt.
