Pohodový lidičky celýho světa se na svatýho Martina v 11:11 připojili ke společný modlitbě a zahalili tak svět pozitivní energií. Já jako necejtil nic, ale slévač Šmoula asi jo, protože se na pracovišti ožral jak zvíře.
Pozitivně energizovanej teda byl už od rána, ale před polednem mu ta modlitba dávala největší čoudy. Chlapi mu dokola říkali, ať se sdekuje a někam se zašije nebo ať jde radši domů, že tohle hrozí průserem. Jenže Šmoula byl chytrej jak rádio, potácel se před pecema a s každým se dával do řeči, i když mu už nebylo rozumět ani slovo. Bohužel se dal chytře do řeči i s panem továrníkem a mělo to výsledek. Za pár minut se u něj zjevil bezpečák s certifikovaným alkoholtestrem.
2,7 promile. Řikám, jsme slušnej oddíl.
Když bezpečák objal Šmoulu kolem ramen a vlídně ho odváděl do kanceláře pana ředitele, kde se vzal, tu se vzal, nakrmenej pan Sekyrka stanul vedle mě.
- Dva sedm? Žabař! uchechtl se, klobouček nakřivo naraženej až na oči.
- Dva sedm, pokračoval, to je dětský promile. To dneska nadejchá ženská s kočárkem. Vopravdickej chlap musí mít v žíle alespoň trojku. A to já mám! Vsaď se!
Připadalo mi, že snad má v úmyslu jít za bezpečákem, aby ho přeměřil.
- Jen blbni, varoval jsem ho a s rukama složenýma na prsou jsem se od něho pomalu, pomalu odvracel a ustupoval dál poslouchaje jeho brblání: Žabař… dětský promile… alespoň trojku…
Jo, pan Sekyrka umí v chlastu chodit. Když je nakrmenej, což je přibližně denně, většinou nevytahuje paty ze skladu. Jednu flašku vodky vstřebanou po malých dávkách na něm skoro nepoznáme. Až při druhý začne bejt chytrej a nemírně povídavej.
Jsme velmi slušnej oddíl, ale nejstatečnější výkon na pracovišti a slévárenský rekord padl již před mnoha lety. Pan Broskvička, kterej jezdil na brusírně s ještěrkou a převážel plechový bedny s obroušenejma a neobroušenejma odlitkama, kdysi slezl s ještěrky a nadejchal přes čtyři promile. Vypráví se, jak ho jednou kvůli vratkýmu kroku zastavila ochranka na vrátnici cestou na šichtu.
- Vy jste pil? zeptal se vrátnej.
- Jistěže jsem pil. Kdybych nepil, umřel bych.
- Já myslel alkohol.
- Ale já taky!
Později už pan Broskvička měl podmínku a musel na vrátnici dýchat pokaždý při příchodu do práce. Podvolil se. Byla tam nula. Ale dva metry za vrátnicí vytasil flašku rumu, a než došel do slévárny, měl ji v sobě. Pak se mu jednou stalo, že usnul přímo na ještěrce za jízdy. Prej to byl pohled pro bohy. Ještěrka jela pomalinku na volnoběh a pan Broskvička seděl zhroucenej na pilotním sedátku a chrápal. Ještěrka jela a jela, až to narvala do plechový násypky na písek. Pana Broskvičku definitivně vyhodili.
U nás ve slévárně vedle sebe v míru existují všechny myslitelný druhy alkoholismu. Je to jako učebnice geologických vrstev nebo jako databáze sportovních výkonů napříč historií. Nebo jako příklad ideálního uspořádání společnosti. Politeia.
Pracuje tu několik abstinentů. Teď si teda vůbec nedokážu vybavit, kteří to jsou, ale prostě věřím. Věřím v jejich existenci.
Spojitě následují kolegové, kteří občas zajdou na pivo nebo se čas od času nárazově ožerou někde na oslavě.
Pak jsou kolegové, kteří se ožírají denně.
Pak jsou kolegové, kteří se ožírají denně i v práci.
Jenže tohle všechno jsou žákovský stupně. Prostě lidi, kteří se teprve chlastat učí a zatím nevyzráli natolik, aby chlastu obětovali absolutně všechno.
Poslední a nejvyšší level, filosofa na trůně neboli mistrovskej pásek, představoval jeden kolega, kterej před časem musel nastoupit protialkoholní léčbu. Musel, protože musel. To bylo jasný i nám, žákovskejm stupňům, kteří jsme díky němu mohli spatřit naši možnou budoucnost.
V šest ráno jsem toho borce zdravil ještě zdánlivě střízlivýho na schodech do kukaně mistrů. O chvíli později, v půl sedmý, když jsem si šel na šatnu pro láhev rumu, jsem ho spatřil, kterak se skoro v bezvědomí válí na podlaze chodby a dva další kolegové ho křísí. Když jsem to viděl poprvé, ulekl jsem se a zeptal se, jestli můžu nějak pomoci. Dostalo se mi doporučení, abych šel do prdele a nevšímal si toho.
Borec už to nezvládal. Po ještě střízlivým příchodu do práce, v šatně u skříňky, odšrouboval závěr na láhvi vodky a vysápnul ji na ex. Když nějak v mrákotách a v bezvědomí přečkal za klávesnicí počítače šichtu a trochu vystřízlivěl, odebral se domů, kde najel na druhou fázi. Jmenuje se to dvoufázový trénink a je to náročný i pro profesionály. Řikám, on prostě do tý odmašťovny musel.
Teď už je z odmašťovny zase zpátky v práci a my všichni mu držíme palce a modlíme se za něj. Nikoho z nás, ani toho největšího debila, by nenapadlo zvát ho na panáka, když zrovna chlastáme. Máme k tomu respekt, protože si ani neumíme představit, čím si člověk musí projít, když je totálně v píče.
A on nás pozoruje a všechno vidí. Nic nám do hlavy necpe. Bodejť by mohl. Ostatně, všechno je to naše věc. Náš život, naše práce. Víme, že tady nebudeme věčně. Že, mladiku?
Jsme dušičky, které se vlečou s mrtvolou.
Pana Šmoulu nevyhodili. Potřebujou ho. Je to nejšikovnější slévač. Dostal od pana ředitele vyhubováno a přišel o nějaký prachy. On si teďka dá s chlastem v práci na čas pokoj. Ve slévárně se tyhle věci tolik nehrotěj.
Kdo ve slévárně nemakáš, nesuď. A upři pohled na vlastní poklesky. Mladiku.
