Úzkost

Jeden kolega, mladik sotva třicet, se dneska v práci zhroutil. Viděl jsem ho ve chvíli, kdy ze země zvedal formovací rám s pískem, slabejch třicet kilo.

Najednou se zastavil, vypadalo to, že omdlí, a rám upustil na zem. Odbelhal se opřít o regálek a z očí mu tekly slzy. 
Stál tak opřenej asi půl hodiny, simulant jeden, než jsme ho začali brát vážně. Pak jsme to oznámili mistrovi. Ten s ním chvíli hovořil a pak řek Zdeňkovi a mně, abychom ho vzali pod rameny a odnesli do auta. 
Jenže jak jsme ho popadli, zasténal: Prosím, pusťe mě, nemůžu se hýbat...
Mistr přivolal záchranku a dva maníci, jejichž červeno-žlutý dresy ladily s černí všude ve slévárně, mladika po dost dlouhým přemlouvání srolovali do kolečkovýho křesla. Bolestí skoro brečícího ho odvezli do sanity.
Bylo mi ho líto. Tohle se může stát komukoli z nás.
Práce ve slévárně není jenom festival srandy. Často hodně bolí a my to víme.