Svět se na nás dívá

Jednoho dne byl Medvídek zamlklej a měl špatnou náladu a chodil po place v roláku, takže budil podezření, že je buď nastydlej nebo má na krku cucflek od přítele Oldy.

Stál poblíž nás, když jsme formovali, nic neříkal a čuměl, jako by byl na tripech. Nezabíraly na něj žádný obvyklý vtípky; nechtěl se s náma bavit a jenom překážel, až jsem ho musel přetáhnout lopatou, aby nezacláněl. Odebral se tedy pryč a my si nemuseli dávat tolik pozor při pojíždění jeřábem.

Zrovna jsme formovali jednu novou věc – obří brzdový kotouče pro bůhvíjakej stroj. Práce nijak zvlášť těžká, jenom že se do formy vkládaly zcela neobvyklý jádra tvořící dutiny v těch kotoučích. Ty jádra není snadný popsat, kromě toho, že jsou kulatý a z chromitový směsi kvůli tvrdosti. Nejlepší představu by si člověk udělal, kdyby si vybavil zmenšenej model nějaký mezigalaktický vesmírný lodě mimozemských civilizací. Takový jádra jsme ještě nezakládali a museli jsme opatrně s nima, protože sice nebyly těžký, slabejch dvacet kilo, ale kvůli přesnýmu uložení jsme je do forem vkládali ve dvou. Když už jsme se do toho pustili, vyskytnul se vedle nás pan ředitel a pokřikoval:

- Stop, chlapi! Zastavte!

Otočili jsme se po něm nevraživě s výrazem nenávisti v očích, co nám jako do toho má co zasahovat, ale on ihned přispěchal s vysvětlením.

- Chlapi! Za chvíli sem přijde delegace z Číny, pro kterou tyhle kotouče děláme. Chtějí se podívat, jak celá jejich výroba vypadá. Složte to až před nima. Budou chtít vidět i odlejvání!

Pak zmizel a chvíli na to se u nás objevil pan Sekyrka s Medvídkem v závěsu.

- Co jste Méďovi provedli? Od rána je protivnej, nemluví se mnou, nic nedělá a už mě začíná srát, postěžoval si pan Sekyrka. Řekli jsme mu, že my Medvídkovi neprovedli nic a že s náma taky nemluví. Pan Sekyrka se zamyslel a pak se na Medvídka osopil:

- Ty máš zase krámy, viď? Víš co? Zajdi si na údržbu pro líh a něco tady zapal, ať přijdeš na jiný myšlenky. Jinak tě zabiju.

Méďa odešel na údržbu a pan Sekyrka do skladu dorazit tu rozpitou flašku vodky. A ukázalo se, že pan ředitel nekecal. U hlavních plechových dveří se objevili tři človíčci, dvě ženský a jeden chlápek, všichni ve skoro bílých šatech a oblecích. Důmyslnej outfit do slévárny! Číňani, chlápek se ženskou, byli jasný podle fyziognomie. Vrásky na čele nám dělala druhá ženská, mladá kozatá špinavá bloncka se solidní prdelí. Ale ukázalo se, že se jedná o tlumočnici. Všichni se pohybovali nesměle, rozhlíželi se kolem sebe a nad sebe, jako by na ně každou chvíli mělo něco spadnout. Asi byli ve slévárně poprvé v životě nebo: nikdy nebyli ve slévárně, v níž vládne takovej bordel.

Nejdřív si prošli provoz, jadernu a kolem pecí a tlumočnice jim něco vysvětlovala. Smáli jsme se jí – co jim tak asi může říkat? Tohle je pec, tohle jsou odlitky a tohle je slévárenskej materiál. Nanejvýš. A Číňan si všechno fotil na malej digitálek. Klidně si kvůli lepší kompozici i kleknul do prachu, což na mě jako na bývalýho fotoreportéra mírně zapůsobilo. Ale ženský pochopily, že to s těma světlejma šatičkama posraly, a úzkostlivě se vyvarovaly jakýhokoli kontaktu s čímkoli, zejména s dělníkama.

Když konečně došli k nám, rozestavili se jako při předávání Oscarů a Číňan zaujal číhavou pozici s foťáčkem. O tohle jim přece jde, mrkli jsme na sebe s Vaškem. Číňan si nejdřív vyfotil prázdnou formu bez jader. Pak fotil nás dva, jak vkládáme jádra do formy. Pak si vyfotil konečnou sestavu a jako bonus zvěčnil složenou formu, která vypadá jako jakákoli jiná složená forma. Zrovna šel okolo Dědeček a zahalekal:

- Kurva! Tvařte se alespoň trochu inteligentně! Svět se na vás dívá!

Kozatá tlumočnice pro mě ztratila veškerý charisma, jakmile jsem zjistil, že netlumočí do čínštiny, ale pouze do angličtiny. Hochštaplerka! Přišel jsem k ní a schválně jí sáhnul na rameno; jsem přece pracující chamraď. S nelíčeným odporem se ke mně obrátila a ustoupila o krok stranou, abych už se jí jako nedotýkal. Co chceš? četl jsem jí na ksichtě.

- Řekněte jim, že nemá cenu fotit složený formy. Ať si radši vyfotěj našeho pana Zdendu, protože takovou obludu ještě nikdy neviděli, poradil jsem jí a ukázal na pana Zdendu, kterej si na hromadě písku levou rukou držel gumu u kalhot a pravou rukou složenou na panděru svíral ucho imaginárního půllitru v kiosku na peróně.

V očích měla výraz, jako by si přede mnou potřebovala odflusnout. Samozřejmě, nikomu nic netlumočila. Ani mi o to nešlo, protože tohle bych jim dokázal říct sám, kdybych to myslel vážně. Jenom jsem jí dal najevo, kdo tu je k něčemu a kdo vůbec.

Delegace už to pomalu balila, Číňan si ještě fotil, jak kramlujeme rámy a jak do nich slévači lejou z bubnu železo. Halou se začal šířit příšernej smrad, kterej nevypadal pocházet z ničeho souvisejícího se železem. Šel jsem do skladu jader a smrad sílil. Dokonce i modravej kouř se vznášel podél stropu. No do prdele…

Vyšel jsem vraty ze skladu na volný prostranství. Nic. Ticho. Tak jsem zabočil za roh budovy a rázem mi bylo všechno jasný. Jeden blbej a jeden nakrmenej si tu hráli na ohýnek. Medvídek s panem Sekyrkou pálili v plechovým sudu hromadu šišek z vedle stojící borovice a do toho přikládali polystyren. A Medvídek už vypadal spokojeně, smál se a dokonce i normálně mluvil. Jak málo stačí k dětský radosti!

Teprve tehdy jsem se dověděl, proč byl zprvu tak zamlklej a nasranej. Někdo totiž o něm začal roznášet drb, že prý sahal ředitelově neteři na kozy. A prej to vůbec nebyla pravda.

A prej, i když to v kontextu tohodle všeho vypadá nemístně, ten drb o něm začal roznášet… pan Sekyrka.