Struska

Jedna z nejdůležitějších věcí, na kterou musíme ve slévárně hodně dbát, kromě toho, abychom nebyli příliš ožralí a nezdržovali se pod zavěšeným břemenem, je zabránit, aby se do odlitků dostala struska.

Struska je sklovitej sajrajt z propalu šamotovýho obložení pecí a z bordelu v železe. Kus vychladlý strusky vypadá nejvíc jako utuhlej mamutí chrchel. Struska má při tavení důležitou funkci, protože její škraloup na povrchu chrání železo před rychlou oxidací. Ale před odléváním je nutný strusku z povrchu železa stáhnout. Pakliže pronikne do ingotů, vytvoří v nich póry, takový bublinky, a odlitky součástek určenejch pro vysoký pevnostní namáhání se můžou rovnou vyhodit. Přesněji vrátí se zpátky do tavby.

Proces odstraňování strusky je několikanásobnej. První ji stahujou taviči ještě před vyléváním železa z pece. Pak se stahuje znova po naočkování taveniny a jejím nalití do odlévacího bubnu. Jako poslední strusku odháněj slévači z hrdla bubnu přímo při odlévání forem. Dělaj to sháňkou – dlouhou železnou vařečkou.

Vlastně ne. Jako poslední zabraňujeme proniknutí strusky my, formíři. Do vtokových jamek vkládáme pěnokeramický sítka, který vypadaj jako hrubá žínka na nádobí. Taky celej vtokovej systém formy musí se struskou počítat. Jelikož je lehčí než železo a vždy plave na jeho povrchu, jsou vtokový kanály, takzvaný struskováky, vertikálně zvýšený a železo proudí do prostoru odlitku jejich spodními odbočkami. A pokud už struska do odlitku pronikne, dáváme jí šanci vyplavat nahoru vydlabanými vývěry, bajláky nebo rybníčky. Stejně je to občas marný a za kretény jsme pak nakonec my, formíři. Na nás se dají svýst všechny neúspěchy slévárny a taky to náš pan ředitel s oblibou dělá.

Po nalití železa do bubnu se struska vyhání přisypáním lopatky perlitu do hrdla bubnu, který má tvar dámskýho přirození. Vyprávěl mi slévač Peši, hrdý majitel největšího panděra ve slévárně, že jednou došel perlit. Jako náhrada perlitu nejlíp poslouží sklo, obyčejný sklo. Takže při nedostatku perlitu museli všichni slévárenský dělníci urychleně dochlastat zásoby rumu a prázdný flašky dobrovolně věnovat na účel, kterej nás všechny přesahuje. Prý to byla nynější apokalypsa a krásný příklad oběti jednotlivců ve prospěch celku.

Sofistikovaný management přišel s konečným řešením struskové otázky a pořídil odlévací bubny revolučních tvarů. Odborně se jim prý říká čajová konvička, protože tvarem i funkcí připomínají čajovou konev. Jde o to, že odlévací hubice není na vrchní straně bubnu, ale odvádí taveninu z jeho dna dlouhou trubicí. Struska se tak do odlévané taveniny nemůže dostat. To nebrání jednomu z mistrů, aby ji přes to i z čajových konvic při odlévání sháňkou odháněl. Z čirý zlomyslnosti mu nikdo neprozradil, že to dělá úplně zbytečně a všichni se bavěj na účet jeho důležitý debility.

Nicméně ani géniové formátu pana továrníka a pana ředitele nedokážou obejít přírodu. Struska se sice z čajový konvice nedostane. Ale slévači pláčou, že železo z ní teče studený. Protože z ní teče delší cestou a vzduchu je vystavenej větší povrch železa než u klasickýho bubnu. Projevuje se to viditelnejma mapama - něco jako vrásky - na povrchu odlitků a tím, že železo nedoteče až tam, kam má, a někde ho kus chybí. Takový odlitky putujou rovnou zpátky do tavby. Jako vždy za to dostáváme pojeb my, formíři. Tak už to chodí. Je to jako onehdá, když si dělníci za zimních mrazů stěžovali panu továrníkovi, že je jim v hale zima. Pan továrník, ruce v kapsách péřový bundy, jim to však objasnil logicky.

- Tady ale není zima. Jsou tu jen špatně oblečený lidi, řekl s úsměvem.

Struska musí pryč. To je zákon. Léto skončilo a do slévárny se vrací ledovej vzduch. Najednou si začínáme znova vážit věcí, který jsme přes léto nenáviděli. Chodíme si hřát záda k pecím, k plynovým hořákům na ohřev odlévacích bubnů, k odlitým formám, z nichž sálá žár. Najednou je teplo opět náš přítel. A bude hůř. Až zas přes zimu budou od stropních větraček viset rampouchy a na place bude kolem nuly, se slzama v očích si zavzpomínáme, že jsme se tu v létě svlečení potili jak dveře od chlíva.

Po práci chodívám kolem řeky. Její stromy a tráva na břehu tiše rezavějí. Na temnou a chladnou hladinu dopadají závěje listí. Rozprostírají se, kam až oko dohlédne. Ta černá řeka, která před miliony let vyhloubila místo pro naše město, mě uklidňuje a děsí. Její proud pomalu odnáší zrnka písku do moře. My se tu motáme ke smrti. Jako ti před námi a jako ti po nás. Jenom ta řeka poplyne a náš popel vezme s sebou. Nejsme důležití. To si jenom tak necháváme zdát, jak je náš život důležitej a co se k němu sluší a patří. Kdo je úspěšnej a kdo mu za to bude lízat paty. Kolik znám lidí, který byli nebo jsou na pervitinu. Kdo je krásnej a kdo se ze samý krásy kolem posere.  Kdo napíše verš, kterej dá všemu smysl a zaslouží si, aby přetrval. Nás?

Struska musí pryč. To je zákon.