Strach

Pak se něco převrátilo. Probudil jsem se v bílých prostěradlech a z obou předloktí jsem měl vyvedený kanyly s průhlednými hadičkami. Od hrudi se mi vinuly bílý tenký drátky. 

Nechápal jsem nic, ale nic mě ani nepřekvapovalo. Necítil jsem žádnou bolest. Necítil jsem vůbec nic.

Zvrátil jsem hlavu za sebe a spatřil plochý monitor, na němž blikala nějaká čísla. V dolní části v malém okénku se sunula svítící křivka, něco jako sinusoida. Klesala, stoupala, klesala, stoupala. Díval jsem se na ni. Takhle bije moje srdce.

Neměl jsem v hlavě jedinou myšlenku. Všechno jsem smířlivě přijal.

Najednou se nade mnou sklonila zdravotní sestra v bílým tričku. Podívala se mi do očí. Pak odešla a někde za rohem něco někomu říkala. Asi jsem byl unavenej, protože se všechno zase začalo propadat do tmy. Poslední, čeho jsem si všimnul, byly bublinky pomalu stoupající hadičkami. Blop… blop… blop…

Z nemocnice mě odvezl můj táta. Moc si to nepamatuju. Byly Vánoce. Všechno mi bylo jedno. Co se stalo, znám jenom z vyprávění.

Našli mě sousedi, jak ležím v bezvědomí na střeše garáže pod schody do mý rezidence. Obličej jsem měl plácnutej do kalužinky zaschlý krve, která mi vytékala z nosu a z ucha. Kolik hodin jsem strávil v kómatu, nikdo neví. Podchlazenýho ale živýho mě z tý stříšky snášelo šest záchranářů. Vážím bez deseti kilo metrák a prý chtěli přivolat hasičskej jeřáb. Akcí se bavila celá čtvrť. Naštěstí si vůbec nic nepamatuju.

Pak to bylo špatný. Rozuměl jsem sice lidem, co říkaj, ale nedokázal moc mluvit. Nedokázal jsem ani moc chodit a vrcholnej výkon pro mě byl, když jsem si sám došel na záchod. Trvalo to mnoho týdnů.

Když jsem se znovu naučil chodit, pouštěl jsem se na čím dál vzdálenější procházky. Do lesa. Schodům jsem se vyhýbal, protože mě děsily. Chodíval jsem na jedno místo ve Skaláku, kterýmu se říká Kalvárie. Jsou tam tři pískovcový kříže a malá svatyňka vytesaná ve skále. Lidi sem nosej svatý obrázky, kytky a zapalujou svíčky. Nejsem vyznavačem žádný víry. Jenom jsem tam chodil, ze všech sil se tam dobelhal a díval jsem se na ty kříže a na ty obrázky. Zapaloval jsem svíčky.

Chůze mi šla stále líp. I když jsem pořád vrávoral a v lese se musel zachytávat stromů, začal jsem procházet bikerský traily, po nichž jsem ještě před nedávnem lítal na kole. Jak jsem tohle moh sjíždět? Vždyť je to strašný! Pěšky to člověk sotva sešplhá.

Myslel jsem na to, jestli to ještě někdy dokážu. Jestli budu schopnej znovu lízt po skalách a rajtovat na kole po těch trailech. Jestli se dokážu vrátit do slévárny. A měl jsem takovej strach, tak strašnej strach, že už to nikdy nedokážu. Že mi tohle už zůstane.

Z paměti se mi ztratila spousta věcí. Lidi, jména, vzpomínky. Občas mi někdo něco připomene a já zjistím, že jsem to kdysi věděl. Jak křehká je lidská paměť. To, co jsme kdy prožili, už přebývá jen ve vzpomínkách. A ty pomalu mizí. S každým člověkem ze světa něco ubyde. Se mnou zmizí všechno, co moje oči viděly a na co jsem myslel. Zmizí to jako slzy v dešti. Jako list papíru na hladině železa.

A my jenom procházíme. Nezáleží na ničem. Když ten list papíru beze stopy shoří, kéž by na něm alespoň byly napsaný krásný verše.