Ve slévárně se před lety stala tragédie. Energetici podle zvykového práva nečekaně vypnuli proud a slévárna se zastavila. Železo v nízkofrekvenčních pecích začalo stydnout.
Když proud zase pustili, jeden z tavičů se pokusil prorazit škraloup tuhnoucí strusky na povrchu železa. S rozmachem do něj jebnul železným tyčom… a natlakovaná tavenina mu vychrstla do obličeje. Těžko říct, jak to tenkrát doopravdy bylo, ale o tom neštěstí si povídalo celý město. Každopádně příběhy končící smrtí nás vždycky budou zajímat a fascinovat. Už si přesně nepamatuju definici smrti od německýho filozofa Heiddegera, která smrt popisuje jako jedinou jistou a nepředstižitelnou možnost našeho bytí. Jenom si pamatuju, že právě vědomí smrti, vlastního konce, on postavil jako princip starosti o vlastní bytí a to, co nás odlišuje od všech dalších tvorů, co nás dělá lidma.
Ve znalosti smrti jsme všichni amatéři - známe ji jenom zprostředkovaně, když nám umře někdo blízkej. Děsí nás umírání, který ale pořád ještě je součástí života. Kdysi před léty mi můj nevlastní děda v bolestech umíral na rakovinu. Býval to horal, celoživotní lyžař a cyklista, kus chlapa. Když jsem ho asi měsíc před smrtí nesl v náručí do koupelny, vážil třicet osm kilo. Rakovina ho sežrala zaživa. A jak jsem ho nesl, přitáhl si moji hlavu ke rtům a pošeptal mi.
- Tohle bych nikomu nepřál. Ani největšímu nepříteli...
Ta slova slyším dodnes a dodnes mi běhá mráz po zádech.
Smrt je nanejvýš intimní a nanejvýš osamělej okamžik. Dovoluju si to tvrdit, protože jsem se už dvakrát opíral o dveře na druhou stranu. Poprvé to bylo před sedmnácti lety, když jsem na Suchých skalách padal z cesty, která se jmenuje Satanské verše. Letěl jsem dolů mezi šutry a v tu chvíli mi bylo jasný, že to nepřežiju, že to je konec. To vědomí nevyhnutelnosti ve mně ovšem nevyvolalo žádnou paniku ani strach. Byl jsem smířenej a cítil tak hlubokej klid, že se to nedá popsat. Ta chvíle netrvala ani dvě vteřiny, ale rozměr měla asi jako celej můj předchozí život. Když jsem se probral z bezvědomí, viděl jsem modrý nebe a koruny borovic. A taky vytřeštěnej obličej mýho kámoše, Zmrda, kterej křičel: Vole! Ty žiješ!
Hlava i kosti mi tenkrát srostly rychle, ale s psychikou to bylo horší. Začal jsem se na skalách bát. Musel jsem se s tím strachem naučit pracovat. Dva roky na to jsem vylezl svůj nejzásadnější výstup - údolní stěnu na Kapelníka ve Skaláku.
Takovej zážitek prostě člověka trochu změní.
Druhou možnost zabít se jsem měl asi čtvrt roku po nástupu do slévárny. Ale nepamatuju si nic, protože to bezvědomí už bylo podstatně delší. Nepamatuju si následující dva týdny po úrazu. Zase mě to trochu změnilo. Těžko říct, jestli k lepšímu nebo horšímu. Když mě něco silně dojme, jsem schopnej se zfleku rozbrečet. Když mě něco pobaví, směju se tomu jako idiot. Někteří mí kamarádi na vlastní kůži zakusili moji ne právě diplomatickou prostořekost.
Někdy chodím na Sušky a vždycky se stavím pod Satanskými verši. Dodnes nechápu, jak jsem to mohl přežít. Jedním z možných vysvětlení je, že mě Bůh miluje. Ovšem jeho trpělivost má svoje meze. Je mi jasný, že podle pravidla všeho do třetice už mi zbývá jedinej pokus. Ten poslední. Šetřím si ho, ale nebojím se. V tom klidu těsně před tím se utopí všechny strachy a bolesti.
