Stromy se svlékají do naha ze všeho, co oblékaly, a naše práce tone ve tmě. A je nám smutno, protože nemáme komu ubližovat; pan Zdeněk, nejspíš z toho věčnýho chlastu, onemocněl s ledvinami a pod přísnou dietou zůstává doma.
Jedna z mála povznášejících činností ve slévárně spočívala v šikanování pana Zdendy, kterej se neumí bránit. Nejmírnější z průběžných akcí nese motto Pohlaď si Buddhu pro štěstí a znamená přijít k panu Zdendovi a dřív, než se po nás ožene pěstí, mu přiložit dlaň na tuhý kulatý panděro. Člověk pak nějak líp snáší tu lopotu i povýšenou a hloupou buzeraci mistrů a pana ředitele.
Taky panu Zdendovi lepíme na záda vtipný nápisy, třeba: JSEM DEBIL. Nebo mu na záda malujeme píču. Nebo mu do kapes sypeme písek. Nebo po něm házíme hroudy písku. A on vždycky křičí: AU! Víš jak to bolí? A svíjí se na zemi, že by mu člověk zfleku zavolal záchranku. Ale je to jenom hra. Jednou pan Zdeněk zatloukal dvoukilovým kladivem kramle a kladivo se uvolnilo z topůrka a s rozmachem ho jeblo do čela. Ani nehlesnul, kladivo nasadil zpátky na topůrko a jako by nic pokračoval v zatloukání.
Pan Zdeněk ráno sešlape písek do násypky, z magnetu na filtru dopravníku vyveze železnej bordel, vymění bedny pro kusy jader vypakovaných z forem a po zbytek dne už dělá hovno a šmajdá kolem dokola po slévárně a blbě čumí. Sbírá informace a drby, který pak rozšiřuje dál. Když máme moc práce a dostatečně se mu nevěnujem, vynucuje si naši pozornost drobnými zlomyslnostmi. Třeba nám schová lopatu nebo nám tlumočí údajnej vzkaz, kterej se pak ukáže jako fejk. My do Zdendy, Zdenda do nás.
Pan Zdeněk, ačkoli má velmi omezenou slovní zásobu a nedovede sestavit víc než několikaslabičnou větu, vynalezl univerzální odpovědi na naše jízlivosti, jako jsou hlášky: Zdeňku, máš ho venku! nebo: Zdeňku, zase děláš hovno? nebo: Zdeňku, dneska na plech? A pan Zdeněk odpovídá, řka:
- Ty ne?
- Ty jo?
- Jako ty!
Když už ho zlobíme moc a třeba mu odnášíme švéráky, který on přináší na formy připravený k odlévání, zaječí: Ty už mě taky neser! No a když je pan Zdenda fakt hodně nasranej, směrem k provokatérovi pronese temně: Zabiju! Tady! A ukazovákem poklepe k zemi. Což milujeme ze všeho nejvíc a je to mimořádnej bonus za to ho vytočit až do týhle míry.
Jenže teď máme po srandě. Pan Zdenda marodí. A my, ze stesku po jeho newspeaku si musíme vystačit sami. Naše rozmluvy mají jednoznačný scénář:
- Tak co, mladiku, máš?
- Ty ne?
- A ty jo?
- Jako ty!
Hovoříme-li takto mezi sebou v restauraci Na Růžku, kam chodíváme chlastat za úsvitu po noční šichtě, místní notorici nás nechápou a myslí si o nás, že jsme nafrčený.
Včera po ranní šichtě jsem odcházel z práce a potkal pana Zdendu, když se vracel z kontroly u závodní lékařky. Byl umytej a učesanej a panděro pěkně v košili za opaskem. Usmál jsem se na něj a vlídně se zeptal:
- Tak co, mladiku, umíráš?
- Ty ne?
- Jako ty!
A pak jsme spolu šli pěšky po širokým odděleným chodníku podél hlavního tahu do průmyslový zóny. Pan Zdeněk mi vyprávěl, že má teď chlast zakázanej. Kořalku vůbec a z piva jenom plzeň. Takže už ani nechodí chlastat do kiosku na perón. Stará se o dům a pracuje na poli. Má ovečky a krávu. Hodně práce s tim.
Šli jsme a z temnýho nebe na nás padal déšť. Padal do pustých zahrad, na osiřelý hřbitůvek u nejstaršího kostelíku ve městě. Padal skrz vesmír stejně na živý i na mrtvý. Když jsme se blížili k nádraží, začal se pan Zdeněk nenápadně oddělovat. Přistoupil jsem k němu a pohladil ho po ramenou.
- Brzy se uzdrav, mladiku. Stýská se nám po tobě, řekl jsem a v duchu doplnil: Nemáme koho šikanovat. Pak jsem se spíš ze zvyku zeptal:
- Jdeš na perón?
- No, utrousil pan Zdenda a už se kolíbal směrem k nádraží. Díval jsem se za ním.
Jo, ještě když jsme šli podél těch pustejch zahrad, zeptal jsem se ho na to, jak dlouho už vlastně ve slévárně pracuje.
- Dvacet sedm let, šest měsíců a tři týdny.
Nevěřím, že by ve slévárně někdo jinej dokázal takhle odpovědět.
