Od chvíle, kdy jsem se v nemocnici probral z kómatu, uplynul rok. Půlčtvrtá stovka dnů, který jsem kdoví proč dostal darem. Nastavenej život. Život, co možná někomu jinýmu bude chybět.
Halou slévárny protahuje ledovej vzduch, když hlavní vrata vyrolujou až ke stropu. Chodíváme si hřát záda k peci Barboře. Přímo před námi je rozložená poloautomatická linka na strojní formování, z níž se po kolejničkách jako vláčky sunou desítky naformovaných rámů před pece, kde do nich slévači nalejou roztavený železo. Linka jede nepřetržitě s ubíjející pravidelností a rámy opatřené nárazníčky do sebe strkají: ťuk… ťuk…
Dělníci obsluhující linku vzdorují jednotvárnosti tím, že na boky rámů křídou píšou vzkazy. Jak stojím zády ke žhnoucí Barboře, čtu nápisy.
Boss – profesor Chaos.
Jarda dost pije.
Seru na to. Du domů.
Islám je zlo.
#prayforparis
Show must go on.
Liberec – Sparta: 1 – 0
Odlitý rámy se cik cak po kolejničkách sunou dál a dál a chladnou, až doputují ke klepandě – strojově natřásanýmu roštu, kde se formy rozbijí a z kouřícího písku se jeřábkem vytáhne hrubý odlitek. Linku i klepandu obsluhuje veselá partička migrantů. Ne těch migrantů, co chtějí lidem řezat hlavy. Tohle jsou naši zdomácnělí migranti, kteří nám během noční šichty rozbíjejí hlavy cikánskou diskotékou vyřvávající z donesených reprobeden. Je s nima sranda; chovají se, jako by byli permanentně zhulený. Mají status nedotknutelných, nikdo si na ně nedovolí, a když se jim nechce do práce, tak prostě nepřijdou. Do strojovýho systému, kterej je rok od roku nelidštější, oni vnášejí prvek lidskosti.
Do systému drilu a hysterickýho tlaku na výkon vnesou prvek lajdáctví. Do systému hyperkorektního cynismu a uhlazený asertivity vnesou prvek sprostý poznámky. Do systému uměle vytvářenýho strachu a zodpovědnosti vnesou prvek ignorace. Do systému manažerskýho ponižování vnesou prvek hrdosti.
Ale někdy, náhle, mě posedne úzkost, když vidím, jak Koranteng se Zolem skáčou po odlitých rámech, prolézají nad kolejničkami a strkají hlavy mezi hydraulický ramena podavačů. Mají to na háku možná příliš.
Člověk musí být šílenej, aby tady dokázal pracovat. Názory dělníků nikoho nezajímaj. Svět řídí ti, co vždycky všechno vědí líp. Tříprsťák má nad regálkem u tryskače cedulku s nápisem: TICHÝ KOUTEK. SEDNI SI A DRŽ HUBU. Do špíny a chaosu tady dole na place ke mně doléhá hlas z horních kanceláří vedení a říká mi to samý, co nakrmenej Klíňák, když se nade mnou Na Růžku klátí po pěti soupravičkách:
- Buď zticha a nic se ti nestane!
Jenže já vím, že Klíňák je dobrák, nikomu neublíží, a když se na pátej pokus konečně vypotácí z knajpy, nabije držku nanejvýš sám sobě. Ti, co vždycky všechno vědí líp, nejsou dobráci. Ti jsou zlo. Čím jsem starší, tím jasnější se to jeví.
Sám sebe pořád vidím jako toho dvacetiletýho kluka, co po slévárně rajtuje na starodávný dieselový ještěrce, kterou dokázal přetížit tak, až se postavila na přední a zadní kolečka zvedla do vzduchu. To bylo srandy! A nadávek od starších dělníků…
Už dávno nejsem dvacetiletej kluk. Už nemám všechno tak na háku. Jsem pěkně vyklidněnej. Před rokem jsem se probral z kómatu. S mostovým jeřábem umím velice dobře - mám na to papíry. A kdo ví, jednou mě třeba na háku toho jeřábu najdou oběšenýho. Protáhne-li se má duše oknem s lopatou, vstoupím do nebe.
Ale dnes nebudu přemýšlet o smutných věcech. Dnes vyzdobím své srdce.
Venku před branou na mě čeká Vínový kabátek.
